DENÍK BERLÍŇANKY: Náš berlínský lockdown 2.0. a ustrašení sousedi

Mám zcela nový zážitek z poslední doby. Po příjezdu z Česka po Vánocích nás sousedi obcházeli velkým obloukem, když jsme vyšli ven z karantény. Tak velký strach měli z někoho, kdo se vrací z té „nakažené země, kde to nezvládají“. Přesně takovou pověst má totiž teď Česká republika u Němců. „Co tam v Česku děláte, jak je to možné?“ ptal se mě soused Andreas, když jsem se potkali později před domem. Nevěděla jsem upřímně, co mám odpovědět. Jisté je ale to, že v Německu jsou nařízení vlády víc koncepční a nemění se z týdne na týden jako v mé vlasti. A taky jsem si všimla, že i v benevolentním Berlíně všichni pravidla důsledně dodržují. Němci (většina) berou vše vážně, nestýkají se s nikým, nosí roušky všude a o ničem nediskutují. Dokonce ani děti u nás v okolí se už nenavštěvují. Podle průzkumů veřejného mínění, začínají ale i Němci být z lockdownu unavení.

Teď je začátek února a v Berlíně trvá takzvaný „lockdown light“ už od začátku listopadu. Před Vánoci navíc přešel do tvrdého lockdownu a zlepšení je v nedohlednu. A Česko se na konci ledna stalo pro Němce „vysoce rizikovou oblastí“.

Nejvíc ze všeho mě trápí zavřené školy. Je to zvlášť palčivé téma u dětí, které se v cizině integrují - jako náš syn. Nebyl ve škole od začátku prosince a podívá se do ní nejdříve po 14. únoru. Objevují se ale taky informace, že se vše prodlouží ještě do Velikonoc. Jsou to právě děti, které tuhle situaci odnáší. A následky zavřených škol ještě budeme dlouho sčítat. Už teď se objevují (nejen) v Německu zprávy o tom, jak starší děti trpí depresemi, zvýšilo se domácí násilí i počty odebíraných dětí z rodin. I na mém Kryštofovi vidím, jak se ho to dotýká. Zatímco první uzavření škol vítal s nadšením, teď se do kolektivu těší!

Samozřejmě neberu koronavirus na lehkou váhou. Mám taky velkou úctu k lékařům a respekt ke všem opatřením. Na druhou stranu ale vidím stále víc lidí, kterým opatření ničí životy: zkrachovalé podniky, lidi bez práce a bez peněz. Tady v Berlíně mnoho mezinárodních rodin, které se nemůžou dostat domů ke svým příbuzným.

Říkám si, jak dlouho takhle budeme schopní žít?

Už je to dlouhé.

Opravdu nemám ráda, když někdo říká, že korona nám „byla seslána, abychom si uvědomili to a to…“. Virus ani pandemii nám nikdo neseslal, abychom si uvědomili „ty pravé hodnoty“. Musíme to jen překonat.

Ale vše zlé je k něčemu dobré a já mám taky pozitivní zprávy.

Náš Kryštof dostal v Německu doporučení na gymnázium a bude mít dobré vysvědčení v německé třídě. Přestože ještě nedávno neuměl pořádně jazyk. Smekám před ním!

Taky jsem konečně začala pravidelně cvičit a složila jsem úspěšně zkoušky a mám licenci na cvičitelku jógy (v němčině)!

Krize sbližuje a s mou berlínskou kamarádkou českou zpěvačkou Martinou se vzájemně povzbuzujeme, podnikáme výlety po Berlíně a objevujeme kavárny, kde mají „take away“. A baví nás to.

Díky koroně a uzavření doma jsem si taky začala víc volat s kamarády ve světě, které jsem léta neviděla. Zjistila jsem, že všichni řešíme podobné problémy a je vlastně trochu jedno, kde žijeme. Životy většiny jsou si tak podobné, ať už jsme v Praze, v Paříži, v USA nebo v Berlíně.

I proto jsem se rozhodla s psaním tohoto sloupku po víc než roce skončit, abych neopakovala samu sebe. Jsem moc ráda za prostor, který mi Marianne dala a za to, že jsem se sem mohla vypisovat s mými pocity.

Děkuju všem, co mě četli, přeju hlavně zdraví. A taky hodně trpělivosti. Budeme ji ještě potřebovat.