Nejspíš si Kateřinu Bursíkovou Jacques pamatujete jako političku. Dnes je ale všechno jinak a Kateřina vede coworkingové a byznysové centrum Sněmovní 7, kde se konal i poslední Koktejl Marianne. Pod tmavými trámovými stropy jsme během jednoho odpoledne probraly – vlastně celý život.

Autorka: Simona Racková

„Vyrůstala jsem za totality, sametová revoluce přišla, když jsem byla ve čtvrťáku na gymplu,“ vzpomíná Kateřina a dodává, že i když její rodiče Chartu 77 nepodepsali, jejich přátelé ano a ona tak vyrůstala mezi dětmi z chartistických rodin. „Řada z nich postupně emigrovala a já o ně přicházela. Zažívala jsem pocit, že žiju v ohraničeném prostoru, ze kterého nemám právo vystoupit, a když se ta hranice jednou překročí, už se nikdy neuvidíme. Plynul z toho zvláštní smutek a taky to, že veškerá moje pozornost směřovala mimo školu. Ve třídě jsem se uzavírala sama do sebe, o kontakt se spolužáky jsem moc nestála,“ vybavuje si.

pl
Kateřina a její ženská parta ve Sněmovní 7
Kulturní a byznysové centrum & coworking založila Kateřina Bursíková Jacques s kolegy přede dvěma lety a je jeho ředitelkou. „Máme vlastní program, hodně seberozvojových a mentoringových akcí nebo firemních školení. Některé kolegyně tu pracují na úplně malé úvazky, protože mají malé děti. Z praxe vím, že se maminky podceňují, a stejně tak lidé 50 plus. Já s nimi ale pracuju moc ráda, protože životní zkušenosti jsou nenahraditelná hodnota,“ zdůrazňuje Kateřina.  

Jejími vzory byly výrazné ženy Charty 77 jako Věra Jirousová nebo Dana Němcová. „Když byla Dana ve vězení, jejích sedm dětí se o sebe muselo postarat, ale vlastně byly na mámu ohromně pyšné. Už tehdy mi docházelo, že rodičovský vzor je daleko důležitější než snést dítěti modré z nebe. Ohnout kvůli dětem páteř, aby mohly studovat a měly banány a pomeranče? Nesmysl. Tyhle ženy byly mimořádně odvážné a já je pro to obdivovala a chtěla být jako ony,“ vypráví Kateřina.

Koktejl
Kateřina Bursíková Jacques (druhá zprava) s redakcí Marianne na Koktejlu s Marianne ve Sněmovní 7

Ze školy mě málem vyhodili.“

V socialistické škole se Kateřině zrovna dvakrát nedařilo, sedět s rukama za zády nebylo nic pro ni. Na gymnáziu dokonce opakovala ročník, o to pilněji se však účastnila protirežimních demonstrací včetně Palachova týdne. „Měla jsem ředitelské důtky kvůli tomu, v jakém prostředí jsem se pohybovala, a pořád jsem byla jednou nohou na vyhození. Moje studium bylo zkrátka všechno, jen ne příkladné,“ říká Kateřina na rovinu a přiznává, že zpětně ji mrzí, že tím zároveň propásla možnost nasbírat znalosti, které by se jí později hodily. „Učili jsme se tolik blbostí – jenže mně mezi nimi unikly i podstatné věci. V dospělosti jsem doháněla vzdělání i znalost jazyků,“ poznamenává sebekriticky. Přitom dnes ovládá angličtinu, francouzštinu – a němčinu dokonce vystudovala na vysoké škole a živila se jako překladatelka a tlumočnice.

Jak vzpomíná na sametovou revoluci? „17. listopadu 1989 jsem byla se svým klukem na Národní třídě. I když jsem všechno zažila na vlastní kůži, vůbec mi nedocházelo, že režim opravdu končí. Ty poslední demonstrace byly vesměs ošklivé a násilné, navíc v Číně došlo k tak krvavému potlačení studentských protestů, že to na mě spíš dělalo dojem, že to lepší jen tak nebude. Informace se tehdy navíc získávaly a šířily úplně jinak než dnes,“ připomíná.

První československá au-pair

Náhlá změna politické situace Kateřině úplně překopala plány. Přijímačky na vysokou odložila a hned po maturitě se vypravila do Berlína. „Myslím, že jsem byla první československá au pair,“ směje se Kateřina. Vhodnou rodinu hledala až na místě a měla štěstí – víceméně obratem získala práci, a taky přátele na celý život. Chlapečkovi, o kterého se Kateřina starala, bylo šest let – a nedávno za ní přijel do Prahy už se svým miminkem. Jeho maminka Gisela byla psycholožka a také volička Zelených. „Líbil se mi jejich důraz na ochranu lidských práv a ekologii. Tehdy jsem se poprvé seznámila s jinou než totalitní politikou,“ konstatuje Kateřina.

V Německu začala studovat politologii a poznala tam svého prvního, francouzského manžela. Brzy se jim narodily dvě děti – Nině je dnes 25 let a je dramaturgyně v Národním divadle a režisérka, o 13 měsíců mladší Sebastian je herec a muzikant – frontman skupiny I Love You Honey Bunny. Oba vystudovali DAMU. „Jsou to už lidé jiného, svobodného světa, odráží se v nich to, co jsem sama chtěla a nemohla. Snažila jsem se vychovat z nich sebevědomé a spokojené dospělé s dobrým srdcem a otevřenou hlavou. To se povedlo. Mám z nich velikou radost,“ říká Kateřina. S druhým manželem Martinem Bursíkem má ještě desetiletou Noemi.

Všechny tři děti se narodily už zase v Čechách. Kateřina po návratu vystudovala kromě politologie ještě němčinu – překladatelství a tlumočnictví. „Moji vrstevníci v porevoluční době rodičovství odkládali, takže jsem se ocitla ve vakuu. Bylo mi 22, když se mi narodila první dcera. Nemohla jsem se plně účastnit studentského života a zároveň jsem neměla okruh přátel, se kterými bych mohla rodičovství sdílet,“ vzpomíná Kateřina. I ve všestranně ztížených podmínkách dávala studiu maximum – a vyplatilo se to. Za diplomovou práci dokonce dostala mimořádné ocenění: Bolzanovu cenu, udělovanou autorům nejlepších prací Univerzity Karlovy.

Po ukončení studia bylo pro Kateřinu samozřejmě velké téma, kdy nastoupit do zaměstnání. Řada lidí se na ni dívala kriticky – proč chce budovat kariéru, když má „ty děti“? „A já jsem hodně chtěla. Samozřejmě to bylo na úkor koníčků a mojí pohody, neustále jsem byla v režimu rodina a práce. Bylo to i finančně náročné: neměla jsem prarodiče, kteří by pomohli, takže abych mohla chodit na vejšku, platila jsem si hlídání. Hodně jsem tlumočila a peníze jsem pak dala za hlídání dětí,“ vypráví.

Všechno se zlepšilo, když syn a dcerka nastoupili do školky. „Zpětně si říkám, že jim asi něco dlužím, ale zároveň to, jak jsou životaschopní, nejspíš souvisí s tím, že nebyli přepečovaní. To u Noemky se trochu bojím, abychom ji moc nerozmazlili – přece jen jsme už starší rodiče a víme, že je to naše poslední dítě. Taky si to ale úplně jinak užívám,“ bilancuje Kateřina. „Dnes jsem každopádně moc ráda, že jsem to v mládí nevzdala a vybojovala si možnost dělat kariéru a být i něco jiného než jenom dobrá máma. Snad to nakonec ocení i moje děti.

Do Indie a Tibetu

Po studiu nastoupila na Úřad vlády a dostala na starost romskou agendu. Byla to náhoda, a zároveň dobrá škola. „Uvědomila jsem si díky tomu, že naše společnost je mnohem pestřejší, než se nám v našich bublinách zdá. Dostala jsem se do romských komunit a viděla, jak žijí a co řeší. Hodně to ovlivnilo i moje děti – mít srovnání a uvědomit si, jak jsme my, většinová společnost, privilegovaní, bylo velmi zdravé. S nejmladší Noemkou cestujeme, občas jezdíme i do Indie. Vidím, jak je pro ni důležité poznat, jak žijí lidé v jiných částech světa a že pohodlí, na které jsme zvyklí, zdaleka není samozřejmost,“ zdůrazňuje.

Spolu s manželem založila adobrovolnicky se stará o neziskovou organizaci Češi Tibet podporují. „Je to takový náš koníček,“ směje se. Dalajlámu považuje za jednu z nejinspirativnějších osobností dneška a přátelství dalajlámy a Václava Havla za hodnotu, na kterou bychom měli navazovat. „Tibeťané jsou utlačovaný a okupovaný národ – podobně jako kdysi my – a je třeba jim pomáhat,“ říká Kateřina. Mimochodem, setkaly jsme se jen pár dní po jejím návratu z Dharamsaly (sídla dalajlámy a Tibeťanů v exilu, severní Indie) a z Kateřininých slov bylo víc než zřejmé, že je to její srdeční záležitost.

Prostředí politiky pro mě byl šok.“

Na léta, která strávila na Úřadu vlády, později už jako ředitelka sekce pro lidská práva, vzpomíná Kateřina jako na „krásnou dobu“. Její práce měla nepopiratelný smysl, dařilo se posouvat věci dál, navíc se setkávala se zajímavými lidmi včetně starých známých z disentu.

Když jí bylo 34, oslovila ji Strana zelených. Jejich politiku znala Kateřina z Německa, a tak kývla. „Pak se to semlelo rychle – uspěla jsem v primárkách v Praze a dostala se na druhé místo kandidátky, hned za Martina Bursíka, kterého jsem ale osobně moc dobře neznala,“ vzpomíná a dodává, že se seznámili až jako straničtí kolegové.

Volby dopadly nečekaně dobře a Kateřina se stala poslankyní. „Najednou jsem se ocitla ve velmi nepřátelském, konfliktním, silně maskulinním prostředí bez respektu. Byl to pro mě úplný šok. Nebyla jsem na to připravená – na rozdíl od jiných jsem nesměřovala dlouhá léta k politické kariéře, vlastně jsem ji vůbec neměla v plánu. A neměla jsem vedle sebe nikoho, kdo by mi pomohl se zorientovat a poradil mi,“ podotýká Kateřina. Takže plavala, jak uměla, a jak připouští, udělala i spoustu chyb.

Ty však nezastíní Kateřininy úspěchy. Stala se předsedkyní výboru pro Evropské záležitosti a zatím jedinou ženou, která tuto funkci získala. Výbor navíc vedla v době českého předsednictví v Radě EU. Působila také v několika mezinárodních institucích včetně Rady Evropy, byla předsedkyní poslaneckého klubu a první předsedkyní Skupiny přátel Tibetu v českém parlamentu. Stala se výraznou osobností na politické scéně, ale jak sama říká, „trochu jsem předběhla dobu. Byli jsme průkopníci trendu, který dnes úspěšně reprezentují například Piráti.“

Znovu jsem se narodila.“

V dalších volbách už ovšem neuspěla. S odstupem času to glosuje s nadhledem: „Celá moje politická kariéra nedopadla slavně, ale jak se říká, skrze rány do nás vstupuje světlo. Bylo to kraťoučké období, jenom čtyři roky, ale výrazné a veřejně bylo nejvíc vidět. Navíc v politice se chyby dost přifukují a vždycky má někdo důvod je zveličit, nebo na vás třeba i nastražit pasti, diskreditovat vás,“ říká otevřeně.

„Hodně jsem to obrečela, v mém životě to bylo dno. Období naplněné bolestí i přetvářkou. Myslela jsem totiž, že musím pořád působit pevně a odhodlaně, a neměla jsem dost kuráže na to, abych si připustila, že jsem slabá, že už nemůžu, že nevím kudy kam,“ popisuje nepříjemné stavy, které tehdy zažívala. „Jak řekla jedna rakouská politička: Politika je jako žvýkačka. Na začátku chutná dobře, postupně ale ztrácí chuť a nakonec se už jenom lepí na boty,“ přidává výstižný příměr. „Když to pak celé vybouchlo a já vypadla ze hry, byla to příležitost znovu se narodit, skrze tu bolest a zkušenost prohry. A taky skrze nově nabyté mateřství – šťastnou shodou náhod se nám právě tehdy narodila Noemi.“

Kateřině končil mandát, takže první půlrok po porodu ještě strávila usilovnou prací ve sněmovně, a pak si konečně mohla vydechnout. Uzavřela se do sebe a rodinného života. Co jí pomohlo zpracovat traumatickou zkušenost z politiky? „Došlo mi, že každý lidský život je plný vzestupů i pádů. Nikdo není neustále na vrcholu a v pozitivním naladění – to je jenom iluze. Je důležité smysluplně pracovat i s negativní emocí. Poznala jsem kdo je kdo v mém okolí, uvědomila si, kdo jsou opravdoví přátelé a co má v životě hodnotu. Měla jsem velkou lásku, manžela Martina, tři krásné děti a odhodlání učit se a pracovat na sobě.“

Postavit se na vlastní nohy

Kateřina se rozhodla, že začne novou etapu se vším všudy – už nebude závislá na státní správě a postaví se na vlastní nohy. Z krize ji vytáhla i nová vášeň: běhání. „Bylo mi necelých čtyřicet, Noemi byla malinká, a manžel navíc vážně onemocněl. Do té doby jsem moc nesportovala, a najednou jsem objevila pocit svobody při běhu. Důvěru ve vlastní tělo a jeho možnosti i radost z toho, jak se tréninkem postupně zlepšujete. Po čase jsem uběhla půlmaraton, pak maraton a na 24hodinovce jsem zvládla i devadesát kilometrů. Díky běhání jsem si našla mnoho nových přátel. Pražský maraton běhám každý rok a poslední dva roky jsem se zapojila do iniciativy Run with Those who Can´t – tlačíme před sebou děti na vozíčku a takhle společně absolvujeme maraton. Sdílená radost je největší odměnou,“ vypráví Kateřina s evidentním nadšením. Jelikož je její další vášní vaření, v mezičase vystudovala prestižní kuchařskou školu Le Cordon Bleu v Londýně a prošla si i několika londýnskými restauracemi.

Dnes je vyhledávanou mentorkou a svými radami pomáhá především ženám. Jako mentorka působí například v programu pro ženy Equillibrium Britské obchodní komory anebo v Laboratoři Vodafone pro start-upy. A Kateřinin tým ve Sněmovní 7? Momentálně je to asi desetičlenná parta – a tvoří ji hlavně ženy. „Některé kolegyně tu pracují na úplně malé úvazky, protože mají malé děti. Mám tu zkušenost, že mámy od dětí si dokážou vážit příležitosti, bývají dobře organizované a zodpovědné. Z praxe vím, že se maminky podceňují, a stejně tak lidé 50 plus. Já s nimi ale pracuju moc ráda, protože životní zkušenosti jsou nenahraditelná hodnota,“ zdůrazňuje Kateřina.

pr
Šéfredaktorka Marianne Monika Mudranincová, režisér Vladimír Michálek a Kateřina Bursíková Jacques na Koktejlu s Marianne

Ženská parta ve Sněmovní 7 vznikla víceméně náhodou – a panuje v ní příkladná symbióza: „Chováme se k sobě ohleduplně, vycházíme si vstříc a vzájemně se podporujeme. Vládne tu atmosféra laskavosti, kterou považuju za jednu z nejdůležitějších vlastností, stejně jako soucit. Jsem šťastná, že můžu pracovat v takovém prostředí, a vážím si toho, že mám výborné kolegyně. Neměnila bych,“ uzavírá.

Prostor Sněmovní 7

Kulturní a byznysové centrum & coworking založila Kateřina Bursíková Jacques spolu s investory Matějem Turkem, Petrem Bartošem a Martinem Bursíkem přede dvěma lety a je jeho ředitelkou. „Máme vlastní program, hodně seberozvojových a mentoringových akcí nebo firemních školení, a už se tu vytvořila komunita lidí z různých profesí – lidé od filmu, spisovatelé, překladatelé, IT, neziskovky, start-upy. Chceme dál budovat centrum smysluplné změny pro Českou republiku a klademe důraz na téma ochrany klimatu. Cítím velkou radost z toho, jak propojujeme neziskový sektor, byznys, státní správu a samosprávu. To všechno se taky potkává, a vzniká tak zajímavý tavicí kotel a místo plné inspirace.“ Více se dozvíte na www.snemovni7.com.

Promotion