Promotion

Jakž takž jsem zajistila chod domácnosti, zpacifikovala děti i psa, nastavila si časy, kdy plním pracovní povinnosti a došlo mi – že už jsem dlouho neviděla sousedku.

Promotion

Milá postarší paní, která mým dětem vždy dává karamely. Popovídá si se mnou o situaci v Rusku, slevách v Lidlu a procházkách. Taky o tom, že její maminka šila u Podolské. Krásně voní parfémem Karlovarské živé květy a připomíná mi babičku. Mojí.

A tuhle paní, říkejme jí s ohledem na GDPR třeba Adina, zkrátka zmizela. Není. Na zahrádce se nevyskytuje, do blízké samoobsluhy nechodí. Nedalo mi to a s nasazenou rouškou jsem u ní zazvonila. Po strašně dlouhé době se otevřely dveře a paní Adina se ptala, co že chci. S talířem šátečků, které připravila Barunka, jsem jí odvětila, že já toho zase tak moc nechci, snad jen svět bez koronaviru, ale že jsem se spíš přišla optat, jak je na tom ona.

A ona? Velmi ožila. Dohodly jsme se, že na distanční vzdálenost povolenou, si budeme povídat pravidelně přes plot. Denně. Takže jsem se konečně dozvěděla, že už tři dny jí jen čínské polévky, protože se bojí jít ven – zatímco moje děti nedojídají jídla domácí, která si poručí a následně je omrzí. Bojí se vyjít ven a má už jen poslední dvě. Pak špagety a sáček s bramborami. Dohodly jsme se tedy, že každý den v jednu se sejdeme u plotu a dáme si vědět. Jak mi děti lezou na nervy, že pracovat se dá i z domova – a ona mě naopak bude informovat o tom, jak se cítí, jestli nepotřebuje léky a v neposlední řadě dostane kastrůlek s obědem. Druhý den ho vymění za další plný.

Jak sama tvrdila, bylo jí žinantní něco takového přijmout, do doby, než jsem jí vysvětlila, jakou radost udělala ona mě. Velkou. Konečně mám totiž pocit, že jsem užitečná. Roušky totiž šít neumím, se svým vzděláním také nemůžu stát v první linii, protože na medicínu jsem se nikdy nehlásila, tedy ani nedostala. Přesto jsem měla pocit, že něco bych dělat měla. Nakonec se mi to povedlo. Našla jsem si babičku, která má radost z rajské, buchet s mákem, štrúdlu, případně výpečků se zelím. Jak mě těší, že mou snahu někdo ocení… Ona má radost, já mám radost… A tak to má být. Tahle doba je totiž nejen o velkých gestech, ale také prověrkou toho, jestli spolu jako lidé ještě umíme žít. Jestli si umíme pomáhat. Vnímat, kdy někdo pomoc potřebuje a nabídnout ji. Nebát se pomocnou ruku přijmout. Ne všichni totiž mají postranní úmysly a ne každý chce jiného zneužít ve vlastní prospěch.

Moc se těším na dnešní povídání s paní Adinou. Nesměle a mezi řečí mi prozradila, že miluje bramboráky, tak je jako překvápko dostane. A já? Mám slíbené povídání o tom, jak sedávala u Podolské, když si její maminka zkoušela šaty. Všechny švadlenky se jí věnovaly a ona za jedno odpoledne vždy snědla tolik cukrátek, že jí dva dny břicho bolelo. Mimochodem, víte, že se tam jako holčička setkávala s Adinou Mandlovou? Třeba se o ní něco dozvím – o skutečné Adině… Tohle je výměnný obchod přesně podle mého gusta…

V každém případě musím končit, jdu škrábat brambory.

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde

Promotion