Promotion

Měl to být rozhovor o práci, nakonec ale naštěstí dopadl úplně jinak. S Vojtou Dykem (34) jsme toho probrali hodně. Novou desku D.Y.K., bonusové děti, svatbu, půvab ručně psaných dopisů nebo to, jak stydlivost kombinovat s exhibicionismem.

Promotion

Autorka rozhovoru: Simona Martínková-Racková

Vy se poměrně často veřejně angažujete. Svobodomyslnost ve vás pěstovali rodiče?

To ani ne. Ti mě vedli spíš k tomu, abych nic neříkal, asi tak byli zvyklí. V tomhle u mě byla průkopnice Eva Salzmannová, pedagožka herectví. Ryla do nás tak dlouho, dokud z nás nevyloudila názor. Ne názor někoho jiného. V prvním ročníku nás vedení školy chtělo rozpustit kvůli nedostatku talentu. Naše vedení se za nás postavilo, že si nás vybralo, a teď je většina z nás v Národním nebo Dejvickém divadle. Je to zadostiučinění a důkaz, že talent je relativní a může se vyvíjet. Eva s námi první semestr dělala sebepoznávání a věci ze sebe, a tehdy u mě nastal zlom – do té doby jsem byl hodné děcko, což jsem furt, ale tenkrát se ve mně zrodil vnitřní pankáč.

Jak se projevuje?

Barevnými mikinami a tak. A když jde někam dav, většinou chci jít na druhou stranu. Ale to se týká hlavně práce. V osobním životě mám pořád pocit, že jsem vnitřně takovej hodnej. Možná bych taky měl být větší pankáč.

Proč myslíte?

Někdy si to tak říkám. Asi je to i výchovou. Pankáč jsem v tom, že si stojím za svými názory. Je v tom ale jeden paradox. Nemám problém promluvit před lidmi na koncertě, protože si to připravím a vím, o čem budu mluvit. Ale jakmile mám promluvit před kamarády a známými, cítím se hrozně nejistý.

Přitom do vás by asi jen tak někdo neřekl, že se stydíte.

No tak to si pište! Do takových dvaceti čtyř let jsem ve společnosti většinou trávil čas pozorováním. Seděl jsem někde v rohu a odtamtud sledoval dění. To asi už nevymizí, pořád rád pozoruju věci a lidi. Je to vnitřní samota spojená se studem, ale zároveň s obrovskými sklony k exhibicionismu.

Možná pomáhá, že v divadle a vlastně i na koncertě jste v roli, nebo ne?

V divadle v roli jsem, ale na koncertě ne. Dřív jsem si myslel, že to člověk může všechno přežít, tenhle celý svět, když je doma nějaký a na pódiu jiný. A pak jsem si uvědomil, že je to úplná blbost. Že musí být pořád stejný, a nejlépe čitelný. Toho se teď se držím. Nedělá mi problém i na pódiu šlápnout do ho.na.

Zajímalo by mě, jestli píšete i něco jiného kromě textů?

Píšu si buď svoje myšlenky, anebo myšlenky někoho jiného, které ve mně rezonují. Občas si něco napíšu jen tak, tvar povídky to zatím nemá, ale je pravda, že čím dál víc uvažuju o tom, že by mě to hrozně bavilo. Ale furt to mám jenom v hlavě a ani nemyslím, že bych to pak chtěl vydávat. Připadá mi ale škoda, že jsme se uměle zbavili možnosti psát dopisy a obecně psát, a tím pádem vidět na papíře, co si myslím. Což je podle mě dost důležité. Jasně – skvělý je i to, když svoje pocity a názory pojmenujete a vyslovíte, ale když je napíšete a tím od toho získáte odstup, je to ještě na druhou. Toho jsme se vlivem telefonů a všech možných technologií zbavili, jenže telefon nemá ten „genius loci“ jako papír a tužka.
Chápu, napsat dopis a odeslat ho je celkem práce. Ale má to půvab, a hlavně si tak spoustu věcí ujasníte. Proto jsem si nedávno začal psát se svým tátou. (Radko Pytlík, literární historik, pozn. redakce)

Posíláte si dopisy?

Posíláme. Je mu jednadevadesát a paradoxně je píše na počítači a já rukou. Zatím máme za sebou čtyři, teď je zrovna řada na mně.

Kde se ten nápad vzal?

Táta je ročník 1928, takže zažil spoustu věcí. Pořád píše o někom jiném, o Hrabalovi, o Haškovi, Švejkovi, a teď přišel s tím, že bude psát o mně. Tak jsem mu říkal – prosím tě, nepiš o mně, piš o sobě! Mně. Takhle to celé vzniklo. Navíc rodiče bývají až na posledním místě. My se tedy dost stýkáme, ale už mám svoje děti, tak moc nemáme šanci si pořádně promluvit. Takže když je čas, aspoň tátovi napíšu dopis.

Nedávno jsem se přistihla, že mám větší strach o svou mámu než o děti. Máte to taky tak?
Táta je, musím zaklepat, dědek nezdolná. On se fakt udržuje. Každé ráno si dá štamprlu a taky chodí na Letnou, tři kilometry tam a zpátky. A hlavně si nepřipouští, že stárne, díky tomu je furt mladý. Ani já si to nepřipouštím. I když někdy bych ho možná mohl víc šetřit. Mám na něj vysoké nároky, neberu ho jako dědu, ale pořád jako tátu. Jeho to zároveň udržuje, jenže věk člověk nezastaví.

Takže nejste ten typ rodiny, kde dospělí říkají svým rodičům „dědo, babí“?

Ne. Dětem řeknu „děda vám pomůže“, ale sám říkám „mami, tati“. Mám rád, když jsou vztahy pojmenované správně. Teď jsem četl knížku Třetí rodič. Je o kombinovaných rodinách, o lidech, kteří mají děti z předchozích manželství, což je i náš případ s Táňou, a autorka se snaží propagovat pojmenování „bonusové děti“.

To je tak pozitivní!

No právě proto. A „bonusová matka a otec“ místo macechy a otčíma. Když někdo řekne: „To je moje macecha“, tak, i když mají výborný vztah, má to negativní konotace.

Člověk si hned vzpomene na macechy z pohádek.

Přesně. Ale bonusová matka, to je něco jiného. Takže já mám dvě bonusové děti.

Jaké to je?

Je to skvělý.

Tři kluci, to musí být skvělá parta.

Je to skvělá, lehce zapáchající parta. A pro mě obrovská škola, s nimi i s jejich tátou. Komunikujeme spolu celkem dobře, i když je slávista a já sparťan. Klidně ale zajdeme i na ten fotbal.

Třeba i na derby?

No právě, na derby. Jinak bych na Slavii nešel a on by nešel na Spartu. Děláme si z toho legraci, ale už jsme to dvakrát udělali a vzali i kluky.

Co napomůže tomu, aby z nevlastního táty byl bonusový?

Hlavně potřebujete hodně peněz. Hrozně moc prachů na to, abyste děti podpláceli. Ne, kecám. Ale vážně, já když...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE

titulka

Promotion