„Návrhářství jsem začala dělat náhodou,“ říká Kateřina Geislerová

Jak vlastně začal váš pařížský příběh?

Když jsem byla malá, to bylo ještě za komunismu, tak maminka mně a sestře vždycky říkala, že až budeme velké, ať hlavně vycestujeme. Rodiče nebyli v komunistické straně, takže pro ně možnost cestovat v podstatě neexistovala. A mně to tak utkvělo, že jsem v šestnácti letech byla odhodlaná, že jakmile udělám maturitu, tak hned druhý den odjedu. A tak to taky bylo. Nejdřív jsem jela na půl roku do Ženevy a odtamtud do Paříže. 

Uměla jste francouzsky? 

Skoro vůbec. Když jsem přijela do Paříže, zaplatila jsem si hned kurz na Sorbonně. Ale potřebovala jsem si začít vydělávat. Práci jsem si našla tak, že jsem ukradla jídelní lístek v restauraci, kde hledali servírky, naučila se ho nazpaměť a k tomu i nějaké možné otázky a odpovědi, a šla na pohovor. Pracovala jsem tam při studiu asi dva roky. Tehdy jsme ještě nebyli v Evropské unii, takže jsem musela mít studijní nebo pracovní povolení, a to studijní bylo jednodušší. Vybrala jsem si dějiny umění na Sorbonně. Dodnes nechápu, jak jsem to jen s rokem francouzštiny zvládla. Na vysokou vás sice vezmou bez přijímaček, ale pak probíhá velké vyřazování. Na začátku nás bylo pět set, po roce už jen sto padesát a skončili jsme ve třiceti. A já jsem překvapivě prošla. 

Dějiny umění byly sice krásné, ale nebylo to úplně ono. Tak jsem se rozhodla pro evropská studia, ale ani to mě neuspokojovalo, tak jsem zkusila interiérový design. U přijímaček mi ale paní ředitelka řekla, že mě v tom vůbec nevidí, ať jdu radši na návrhářství. Jenže já neuměla ani kreslit, ani šít. „Půjč si někde stroj, za týden mi přines tři kousky oblečení a uvidíme,“ řekla mi ta ředitelka. Tak jsem šla koupit pár látek, Burdu, a když jsem jí to přinesla, tak říká: „No, vidíš, to vůbec není špatný! “ A tak mě vzali na návrhářství. 

Jak jste se od školy, kterou jste původně ani nezamýšlela studovat, dostala k vlastnímu butiku v centru Paříže?

Tvorba mě hned chytla. Dva roky jsem stále jen šila a šila. Z ročníku jsem vyšla s nejlepší závěrečnou prací, čímž se mi otevřely dveře. Zkusila jsem pár stáží u velkých značek, protože mi všichni říkali, že bez toho v Paříži nemám šanci. Ale já si brzy uvědomila, že nechci ztrácet čas. Potřebovala jsem tvořit vlastní věci. Tak jsem si po roce usmyslela, že si založím značku. Nevím, kde jsem našla tu odvahu, ale bylo to silnější než já. Nejdřív jsem měla showroom nedaleko Champs-Elysées, to byl rok 2003, a v roce 2007 jsem si otevřela vlastní butik v centru Paříže. Pracovala jsem 75 hodin týdně a dopřávala si odpočinek jenom v neděli dopoledne. Bylo to šílené tempo, ale užívala jsem si i pařížského gurmánského stylu života. Spánku bylo málo, ale byl to fantastický život.

vrátit zpátky do Česka?

Paříž mě přestala bavit. Když jsem tam v 90. letech přijela, byla pro mě nesmírně inspirativní, plná života. Jen si to představte – mladá holka z postkomunistické země v Paříži. Byla jsem ze všeho úplně paf. V roce 2008 přišla ekonomická krize, strach se dostal do ulic a už tam zůstal. Jako kdyby Paříž vyhasla a všechno najednou začalo být těžké. Lidi začali být agresivní, sebestřední a arogantní. Uvědomila jsem si, že už mě to tam netěší, a rozhodla se vrátit do Prahy. I když jsem vůbec nevěděla, jaké to tady bude, protože jsem tu neměla žádné kontakty. Šla jsem úplně do neznáma. Ale když jsem se v létě 2012 stěhovala, Olo Křížová mi nabídla, abych udělala přehlídku na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku na Pražském hradě. Ohlas byl obrovský, protože jsem představila velmi ženskou, nositelnou kolekci a přijela jsem z Paříže, což znělo chic. Otevřela jsem si showroom a vše šlo zase strašně rychle. Klientky si mě našly  vlastně samy...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE