Co dělat, když se dítě příliš upoutá na jednoho ze svých plyšáků

Všude, kam jdete, tam musí jít méďa s vámi. Chodí tak s vámi nejenom na hřiště, ale váš potomek si ho bere i do školky či když jede k prarodičům. Přitom na ostatní hračky tato pravidla neplatí.

Pravdou je, že upoutání se na jednu věc není vůbec neobvyklé. Podle International Journal of Behavioral Development jej zažívá 60-70 % dětí ve Spojených státech a Spojeném království. Obvykle se přitom jedná o měkkou hračku, tedy nějakého plyšáka, či dečku. Může se to ale vztahovat úplně na cokoliv, například i na kus oblečení či kartáč na vlasy. Jedná se zkrátka o věc, díky které se vaše děti cítí komfortně.

Důvodem je, že s tím, jak děti rostou, se musí čím dál tím více osamostatňovat. A tito plyšáci jim připomínají malý kousek domova, který si mohou vzít vždy s sebou. Jsou na ně tedy zkrátka navázáni především proto, že jim připomínají lásku a bezpečí. Pokud tak jdou například poprvé do školky, psychicky jim pomůže, když s sebou budou mít svůj „přechodný předmět“ či „přenosný systém emoční podpory“, jak je psychologové nazývají. Zároveň mohou pomoci se separační úzkostí.

Připoutanost dítěte k hračce obvykle vzniká v batolecím věku a vrcholí kolem tří let. Mnoho dětí si ale dokáže tento silný vztah k předmětu udržet až do dospělosti. Podle výzkumu publikovaného v Journal of Cognition and Culture v roce 2010 třetina dospělých ve skutečnosti přiznává, že se nemohou rozloučit se svou vzácnou hračkou z dětství.

Jako problém by to tedy vnímané být nemělo. Naopak, některé výzkumy prokázaly, že děti se silnými vazbami na přechodné objekty mají silnější vazbu na rodiče a jsou šťastnější než děti, které tuto vazbu nemají. Problém ovšem může nastat, pokud dítě není schopno vůbec snést oddělení od předmětu. Může se potom stát, že půjde někam, kam si svou vzácnou hračku nebude moci vzít (dejme tomu, že by to zakázala daná instituce, nebo například když jde lyžovat a podobně) zapomenete ji doma, nebo ji, nedej Bože, ztratíte.

Máme pro vás tedy nějaké tipy, jak předejít tomu, aby bylo dítě na hračku upoutáno až příliš, či jak dané upoutání zmírnit:

• Stanovte limity. Pokud vaše dítě neustále vláčí například medvídka s sebou, opravdu všude, kam jdete, zkuste tento čas pomalu omezovat. Řekněte například, že s vámi může jet autem, ale do obchodu nesmí. Nebo že s ním může na zahradu, ale na hřiště ne.

• Podejte to tak, že chcete, aby se plyšákovi nic nestalo. Výše zmíněný bod může být snazší učinit, když dítěti vysvětlíte, že to je proto, aby se méďovi nic nestalo. Tedy aby se v obchodě neztratil, na hřišti neušpinil a aby ho ve školce ostatní děti nezničily. Může mít i své speciální místo, kde doma bude odpočívat a čekat na svého kamaráda.

• Naplánujte si návštěvy koupelny. Naučte vaše dítě, že se plyšák, či dečka, musí prát. Stejně jako se myje ono. I to je dalším krokem ke zdravé závislosti na nich.

• Zaměstnejte dětské ruce. Pokud bude mít vaše dítě neustále něco na práci, ani si nevzpomene, že mu plyšák chybí. Může jít o různé vyrábění, hádanky, stavění z kostek...cokoliv.

• Dopřejte svým dětem reálné objetí. Ujistěte se, že svému potomkovi dáváte dostatek denních objetí, fyzického kontaktu a ujištění, že je v bezpečí. O to méně to potom bude vyhledávat u svého plyšáka.

Nakonec si časem s plyšákem jistě vystačí pouze na noc a do dospělosti na něj může hezky vzpomínat. Což je naprosto optimální možnost.