Anna Fialová, talent desetiletí

Jak často slýcháte, že jste „ta vnučka Limonádového Joea“? Nezajídá se vám to už trochu?

Teď jsem to díkybohu dlouho neslyšela.

Takže já jsem ta, která to zase vytahuje.

(Směje se) Už se mě na to málokdo ptá, už se to myslím moc neříká. Asi se od toho lidi nějak oprostili.

Chtěla jste odmala být herečkou?

Ano. Protože jsem v tom vyrostla. Odmalinka jsem tušila, že to chci dělat.

V prvním filmu jste hrála hodně brzy.

To bylo v Románu pro ženy, bylo mi asi osm.

Pak přišly role v Lídě Baarové, série Zahradnictví a seriály jako třeba První republika. Jaké to je, být slavná v takhle nízkém věku? Zastavují vás lidé na ulici?

Upřímně to moc nevnímám. Mám nevědomky nějaké výhodné maskování anebo mě fakt nikdo nepoznává. Možná je to i tím, jak jsem jednu dobu hodně střídala barvy na vlasech. Což už teď moc nedělám, ale stejně mě málokdy někdo pozná. Asi mám štěstí na nesmělejší lidi, kteří to nedají moc najevo a neosloví mě. Třeba jen cítím, že si něco špitnou. Ale vlastně mě nepoznávají ani moji kamarádi. Nevím proč, asi vždycky vypadám nějak jinak. Spoustě lidí, se kterými se znám třeba skrze nějakou práci, hrozně dlouho trvá, než si vzpomenou, kdo jsem, když na ně třeba mávnu. Takže já si tu slávu nijak moc neuvědomuju.

Proč jste vlastně tak často měnila barvu vlasů? Toužila jste po změně?

Kvůli filmu Zahradnictví jsem se musela odbarvit na zrzavou. A když už pak ty vlasy byly „načaté“, chtěla jsem si zkusit všechny své vlasové sny. Takže jsem měla bílou, růžovou, černou… Všechno jsem si naplácala, jak to šlo. Teď už mám ale zase svoji barvu.

Jednou z vašich větších seriálových rolí byla postava Ireny Valentové v seriálu První republika. Proč jste se nakonec rozhodla tento divácký hit opustit?

Protože jsem tam byla ze spousty důvodů nespokojená. Jsem ráda za tu zkušenost, ale taky jsem ráda, že jsem dokázala odejít, protože jsem si díky tomu uvědomila, že mě práce musí bavit. Jakmile jsem s něčím nespokojená nebo mám na něco opravdu zásadně jiný názor, je pro mě lepší tu práci nedělat a odejít. Já na sobě ke konci v odvysílaných dílech viděla, že jsem naštvaná i tam, kde nemám být. Svou práci miluju, a když mi tahle práce, kterou miluju, něčím vadí, je to špatně.

To úplně chápu.

Nebylo mi tam dobře. Už jsem pak i byla naštvaná sama na sebe, že jsem to vzala. Říkala jsem si, že musím odejít, protože už budu jenom nešťastná nebo naštvaná. Ale není to nic ve zlém proti První republice. Spousta lidí tam bylo spokojených, je to prostě jenom o tom, kdo co skousne a kdo ne.

Vybíráte si na základě téhle životní zkušenosti pracovní nabídky pečlivěji?

To se snažím odjakživa, ale někdy člověk neví. Kolikrát jsem přečetla scénář, který se mi líbil, ale pak to ve výsledku nedopadlo tak, jak bych čekala. Na tom ale není nic špatného, všechno je proces, a když mě ten proces baví a výsledek se třeba nepovede, už mě to tak nemrzí. V První republice mi ale bohužel...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE.