BEN CRISTOVAO: Tanec s monstry

Prý nesnášíte, když o vás někdo řekne, že jste ten kluk ze SuperStar. Je to pravda?

Teď už se tomu směju, ale vadilo mi to. Byl jsem zaškatulkovanej a chtěl lidem ukázat, že je ve mně něco víc. Už mám ale za sebou něco většího než SuperStar, takže když mi někdo řekne „ty jsi ten ze SuperStar“, jen s úsměvem přikyvuju. Minulost nesmažu, ale chtěl jsem ji přebít. A podařilo se mi to.

To rozhodně ano. Jak se právě teď máte?

Úplně super! Dneska jsem měl trochu časový skluz a doháněl ho, ale myslím, že jsem ho nakonec dohnal.

V písničce s názvem MAM zpíváte „Můj život je boj, můj život je cesta“. Kdy jste začal vnímat svůj život jako boj?

Úplně poprvé v době, kdy mi bylo dvanáct, třináct let. To jsem si uvědomil, že můj život nebude procházka růžovou zahradou.

Můžete být konkrétní?

Člověk se potká s lidmi, kteří ho nevidí tak, jak se vnímá on sám. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem se separoval a uvědomil si, že s jistým typem lidí budu mít prostě celý život problém. Už na základní škole mi děcka začaly dávat dost hlasitě najevo, že jsem jinej. A já jim za to vlastně děkuju. Protože tyhle malý děti mě připravily na to, že mě společnost kvůli barvě pleti nepřijme. Nedělám si iluze, děti jsou jen odrazem svých vlastních rodičů a přejímají jejich názory a hodnoty. Později to ale začalo být mnohem drsnější.

V čem přesně?

Na ulici na mě jednou někdo zavolal „Koukni na toho negra!“. To už jsem ale věděl, že nemá cenu jít do konfliktu. Byla to doba, kdy jsem dost často utíkal nebo přecházel na druhou stranu ulice, abych nedostal na p.del od nácků.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se bál o život?

Jo, jedna taková situace byla. Když mi bylo osmnáct, tak do mě parta kluků před barem kopala a šlapala po mně. V tu chvíli jsem paradoxně vůbec neměl strach o vlastní život. Myslel jsem, že je po všem. Konec. Cítil jsem bolest po celém těle, všude, kde mě kopali. V jednu chvíli jsem viděl policejní světla, to mi blikla naděje. Víte, co je zajímavý a zároveň to bude znít šíleně?

Povídejte.

Po určitý době, kdy do mě ze setrvačnosti kopali, jsem si všiml, že se tělo dokáže odpojit a úplně vypnout. Najednou přestanete vnímat bolest. Pamatuju si, že jsem si říkal „tak jo, tohle je asi konec“.

Setkala se s diskriminací i vaše rodina?

Mamka mně a ségře vyprávěla, že jí lidé nadávali do lehký ženský, protože má černý děti. Běžně se stávalo, že ji nepustili do...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE.

Aktuální číslo Marianne si nyní můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA! Nemusíte se tak obávat, že kvůli karanténě o nové číslo přijdete! Objednávejte zde https://marianne.predplatsi.cz/nabidka.

A co dalšího v něm najdete? Nahlédnout do něj můžete ve videu.