Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Chantal Poullain: Mám ráda upřímnou řeč

S Chantal Poullain jsme se sešly na rozhovor v jejím bytě v centru Prahy – ale jako bychom se v tu chvíli přenesly do Francie. Za zvuků šansonů jsme probraly psaní knihy i písňových textů, stesk po vzdálené rodině, třicet let nadace Archa Chantal i to, jak si celoživotně udržet vřelý vztah s dětmi. I když jsou dávno dospělé.

Než jsem zapnula diktafon, probíraly jsme spolu, nakolik vám mám při redigování opravovat češtinu, a vy jste řekla, že klidně i víc.

Je to tak. Já neumím češtinu opravovat, ani sama po sobě, ale vnímám ji citlivě. Když čtu rozhovor nebo článek, poznám, jestli je psán dobrou češtinou, nebo špatnou. Vnímám ten rozdíl. Vulgarizace jazyka mě bolí, to se samozřejmě týká i francouzštiny. Moje babička měla krásnou a bohatou slovní zásobu, a kdyby žila dnes, tak asi umře, protože byla povoláním učitelka a dbala na dobrou mluvu.

Jak daleko jste se svou druhou knihou? Také ji připravujete s pomocí Michaely Zindelové jako tu první, Život na laně?

Přesně tak. Už pilujeme rukopis, Kolotoč vyjde příští rok na podzim. 

Jakým novým tématům se v Kolotoči věnujete?

Například psychice, dospělých i dětí. Do téhle problematiky jsem teď velice zainteresovaná, protože s nadací se hodně zaměřujeme právě na dětskou psychiatrii. V dnešní době mají psychiatři naplněnou kapacitu.

Jako důsledek lockdownů?

Taky. Ale jsou tu i další spouštěče, třeba šikana nebo elektronika, ta má na děti a dospívající neskutečný vliv. S psychickými problémy se potýkají už i menší děti, některé po pandemii dokonce říkají, že v tomhle světě nechtějí žít. Nejhůř na tom bývají puberťáci, potýkají se právě se šikanou, s týráním, je to strašné. Dětská psychiatrie je beznadějně plná, takže dospívající už je nutné posílat na oddělení pro dospělé. To se například děje v brněnské nemocnici, a když jsem se to dozvěděla, hned jsem se rozhodla, že tedy s naší neziskovou organizací Archa Chantal vylepšíme celou budovu. Dětská lůžková oddělení už máme hotová, ale to pro dospělé je celé bílé. Plánujeme namalovat celou budovu barevně, a sloupy ozdobíme mozaikami. 

Přijdou tam i vaše obrazy?

Jeden ano, barevní letící ptáci. Budou tam na zdi, ve větším provedení. 

Mohlo by se vám líbit

„Moje svatba byla na pohodu,“ říká Eva Adamczyková

Jak se Evě Adamczykové daří skloubit odlišný životní rytmus s manželem, hercem Markem Adamczykem? A jak se Eva vyrovnává se ztrátou rodičů?
marianne.cz

Když se tak rozhlížím u vás doma, udělala jste si doma malou Francii.

To já vždycky. V Brně i tady – atmosféra je pořád stejná. A jelikož se mám během zimy stěhovat, budu si svoji Francii tvořit zase znova.

Stěhování? Tak to držím palce. Co vás k tomu přimělo?

Pracuju napůl v Praze a napůl v Brně, jsem pořád na cestách, tak jsem usoudila, že nepotřebuju tak velký byt. Už je všechno domluvené, ale přiznávám, že vnitřně s tím bojuju, protože jsem tady prožila šestnáct let. Jsou tady všechny ty vzpomínky na Vladimíra a mám tu přátele. Bude těžké ten byt opustit.

Jako podkres nám k rozhovoru hrají francouzské šansony. Co vaše hudební kariéra? Chystáte nějaké nové písničky?

Mám připravenou spoustu textů, už je musím poslat svým muzikantům, aby k nim složili hudbu. Koncert s novými šansony dlužíme svým příznivcům už dlouho. Kromě svých písní zpívám právě i staré šansony. Zbožňuju je.

Nostalgická atmosféra šansonů vybízí k bilancování. K jakému zásadnímu poznání jste za těch deset let, které oddělují vaše dvě knihy, došla?

Například jsem zjistila, že nemá cenu bojovat se zlem. Lze ho jenom vzít na vědomí – a pohrdat jím. A nevěnovat mu pozornost, protože by vás to zničilo víc než cokoli jiného. Zabývat se negativními věcmi nikam nevede. Myslím, že člověk postupem času čím dál jasněji vidí, co je opravdu důležité, a tomu by měl věnovat energii, vědomě to pěstovat. To platí i u vztahů, a nejen partnerských. Taky se snažím víc zapojovat rozum, být trochu moudřejší a tolerantnější. Člověk ale pořád zraje, je mi jasné, že za deset let budu říkat zase něco jiného. A to mě právě baví. Že se všechno mění, nic nestojí na místě. Když se mě někdo zeptá, co budu dělat za deset let, jen pokrčím rameny – co já vím, třeba budu v Africe? Stát se může cokoli. Nejsem člověk, který se zapře a ustrne v určité situaci. Potřebuju pořád nějaké výzvy. Musíte na sobě pracovat, dennodenně. A v každém věku. Život je práce, stejně jako láska. To je jako s rostlinou – když ji nezalijete, chcípne. Ale když ji zaléváte a pozorujete a hladíte, tak žije a roste. 

Jak byste popsala svoji aktuální životní etapu? 

Mám pocit, že jsem na další křižovatce života. 

Hnací motor máte evidentně sama v sobě.

Ano. Ale i do něj musíte lít benzin, jinak stojíte. Teď mám období, kdy hledám, chystám nová představení a nové texty, potkávám nové lidi, kteří mě inspirují. I nadaci musím dát zase nový impulz, když slavíme těch třicet let. Máme za sebou padesát projektů, do státních nemocnic jsme investovali šedesát milionů. To není tak málo. A nikdy to nešlo úplně bez problémů. Musíte na to sehnat peníze, vybojovat si to. Tak jako všechno.

Co například?

Člověk pořád bojuje sám se sebou, se svou psychikou. Tak to bylo za covidu, a teď zase. Strašně mě zasahuje, co se děje na Ukrajině, k tomu krize kolem energií, je to katastrofa. Všichni mi říkají – nekoukej na zprávy. Ale já na ně koukám, pořád potřebuji sledovat zprávy. Někteří lidé se dokážou odstřihnout, ale já ne. Stejně tak mě trápí růst cen. Současná situace zasáhne každou rodinu, ale jsou i lidé, kteří opravdu jen taktak vyjdou s penězi, co si teď počnou? Pořád mi to trčí v palici.

Co děláte, když je vám z toho úzko nebo smutno? 

Buď to ventiluju psaním, nebo si pustím nějaký hloupý film a usnu, anebo vezmu do ruky štětec a maluju. Anebo zavolám synovi, aby mě přišel rozesmát. A on přijde. Když mu řeknu, že mi není dobře, Vladimír je tu vždycky pro mě.

Jak to dělá, že vás vždycky rozesměje? 

Dělá si ze mě takzvaně prdel, to je zaručený způsob. Mám hrozně ráda, když mě někdo rozesměje inteligentním způsobem. Anebo s Vladimírem diskutujeme. Debatujeme o tom, co se děje a proč. Je to, jako když zavoláte kamarádce, která je psycholožka nebo psychoterapeutka, abyste se vypovídala, dostala to ze sebe. Spousta lidí se bojí obrátit na psychologa nebo psychiatra, což je velká chyba. To je náš problém tady v Evropě. V Americe když nemáte svého psychoterapeuta, nejste normální. Tady je to přesně opačně – když chodíte k psychologovi, natož k psychiatrovi, lidé vás mají za blázna. To mi připadá absurdní. Můj brácha je psychoterapeut a mám i takové známé a kolikrát jim volám nebo k nim zajdu a mluvíme spolu klidně dvě hodiny.

A pomůže to?

To víte, že jo. A platí to i u dětí. Když vidíte, že váš teenager má najednou konstantně špatnou náladu, že se uzavírá, je strašně důležité okamžitě mu nabídnout pomoc, kontaktovat odborníka. V poslední době mi volalo několik známých, prý – kluk mi řekl, že už nechce žít, vyhrožoval sebevraždou. To je nutné řešit, a hned. Když jste fyzicky nemocná, taky jdete k doktorovi, a psychiatr je lékař duše. Pro mě je to hrozně silné téma. 

Mohlo by se vám líbit

Klára Issová: Když mi bylo asi šest, táta mi řekl, „ty budeš slavná herečka“ 

Herečku Kláru Issovou zanedlouho uvidíte v novém českém filmu Děti Nagana. My se s ní bavili o dojmech z natáčení, o roli Evy, ale i celkově o kariéře a ohlédnutím za ní. Mimo to jsme narazili i na její dětství a vztah ke sportu. 
marianne.cz

Máte se synem hezký vztah. Jak se vám to podařilo?

Myslím, že nejdůležitější je respekt a naslouchání. Poslouchat děti – a všímat si očí, pohledu. Zeptáte se – jak se máš, lásko?, a i když odpoví – dobře, mami, dobře, v očích to „dobře“ být nemusí.

Páčit to z něj nebo z ní ale může být spíš kontraproduktivní.

Právě. Je dobré nechat to v tu chvíli plavat, jen říct – nechceš něco probrat, lásko? Jestli jo, jsem tady. Nenaléhat. On přijde sám, až bude chtít. Zkrátka být vnímavá, ale zároveň respektovat, že to je jejich život. O to jsem se u syna vždycky maximálně snažila. Další věc, která mi připadá zásadní, je umět se dětem omluvit. Já jsem kolikrát řekla – promiň, lásko, byla jsem unavená, měla jsem špatnou náladu, bylo toho na mě moc. A když dojde k neshodě, nesetrvávat dlouho v tenzi. Raději si všechno otevřeně vyříkat.

I za cenu konfliktu?

Ano. Ale i při hádce je nutné vnímat názor dítěte. Jsme rodiče, ale taky nemáme vždycky pravdu. Někdy mají pravdu oni. 

Tak by to mělo být ideálně i v partnerském vztahu. A vlastně i mezi přáteli... 

Přesně tak. I v přátelství je důležité říkat si pravdu. Mám zkušenost, že s muži to problém nebývá. Chlapi bývají přímější, zatímco v ženách někdy přetrvává vnitřní zloba. Taky častěji zůstávají v něčem, co jim vlastně nevyhovuje. A já mám hrozně ráda upřímnou řeč. Když má někdo problém, ať mi to řekne. Vždycky jsem věci řešila na rovinu, celý život. I když někdy je to nepříjemné. Ve vztahu to může způsobit i to, že ti dva pak jdou od sebe. Ale i rozchod může proběhnout inteligentním způsobem.

Jaký na to máte recept?

Vlastně jednoduchý. Prostě si přiznat – už si nerozumíme, ty jedeš tamhle a já tam. Ale později se zase najdeme a budeme přátelé. Je krásné, když to jde, mně se to naštěstí povedlo. Asi i proto, že je pro mě ze všeho nejdůležitější rodina. Nic důležitějšího neexistuje. Takže chci udržovat dobré vztahy, i když to někdy znamená, že člověk občas ustoupí a řekne si – klid, nemysli na sebe. Teď jde o ostatní a o to, aby byla dobrá atmosféra.

Není vám někdy smutno, že máte původní rodinu tak daleko?

To víte, že kolikrát je. Ale naštěstí máme Skype. Jsem technický analfabet, ale Skype ovládám. Nedokážu pochopit, že se přes něj někdo baví s kamarády, kteří bydlí jen o pár ulic dál, ale když máte rodinu daleko jako já, je to úžasný pomocník. Někdy tahle sedíme s maminkou a se sestrou a bratrem a povídáme si třeba dvě hodiny. 

Kolik je mamince let? 

Blíží se jí devadesátka, a drží se. Měla covid, ale dostala se z něj bez problému, je vitální. Už tedy trochu zapomíná, ale nezapomíná na lidi, které miluje, to ne. Spíš se stane, že začne něco kreslit, a najednou neví, co to mělo být. Taky už kreslí méně. Sem tam ale ano.

To je skvělé. Pořád jste přesvědčená, že když člověk zůstává mladý uvnitř, projeví se to i navenek?

Rozhodně. Věk nejsou roky. Můžete být stará ve třiceti, a mladá v sedmdesáti, o tom jsem absolutně přesvědčená. Jistě, můžete mít zdravotní problémy, ale to, jak vypadáte, se odvíjí od toho, co je uvnitř. To dělá šarm a skutečnou krásu. Nemá to nic společného s liftingem a podobnými nesmysly. Krása vychází zevnitř. Je to to, jaká jste. A to nejvíc vyjadřují oči a úsměv. 

A vy vyloženě vyzařujete pozitivní naladění.

Pozor, taky mám někdy špatnou náladu nebo depku. Ale nemá smysl do takových stavů zabředat. Takže si řeknu – já že mám problém? Já nemám děťátko na onkologii. Mám zdravého kluka. To stačí, tečka. Lidé se často zbytečně patlají v bahně. Máte problém, ano, ale jak velký ve skutečnosti je? Netvrdím, že je všechno růžové, ale člověk si to může v hlavě přehodit, i když opět – i tohle je práce. Ale dá se to.

A jak se dá zvládnout zima, období, které prý opravdu nemáte ráda? Jezdíte do tepla?

Na to bohužel nemám čas. Takže se jen modlím, aby sněžilo a sníh zakryl to šedo a smutno. A opakuju si – Chantalko, vydrž, už jenom tři měsíce, dva, jeden měsíc, a už to bude zase dobrý, všechno zase rozkvete. Zimu mám ráda leda na horách nebo u moře. Tam je zima velmi zajímavá, moře je trochu divoké, i v Marseilles. V Praze přes zimu hodně pracuju, rychleji to pak uteče. A na jaře si chci všechno vynahradit. K tomu mám historku z lockdownu.

Sem s ní.

Těsně předtím, než všechno zavřeli, jsem odjela s Vladimírem na Moravu. V pět ráno se probudím a říkám si – Chantalko, ty sis nastavila budík s ptáky? A on to nebyl budík, to byli skuteční ptáci, kteří si užívali, že najednou jezdí málo aut. Vysloveně řvali, to bylo něco tak krásnýho! Díky tomu nemám na pandemii zase tak špatné vzpomínky. Navíc jsem se naučila žít bez zbytečností, kupuju toho mnohem míň. Spousta lidí se těšila, že budeme žít zase jako dřív, ale já ne. Já naopak doufala, že se tím něco změní.  

A změnilo?

U mě jo. A myslím, že u spousty lidí. Nemohli pracovat, tak šetřili, a najednou zjistili, že toho vůbec nepotřebují tolik. Když vidíte, co se děje ve světě a že někteří lidé jsou na tom opravdu zle, nemáme si na co stěžovat. My tady brečíme, a přitom se máme jako v ráji. Je tady špičkové zdravotnictví a každý má právo na léčbu. To v Americe nebo Kanadě neexistuje. Co je nejdůležitější? Zdravotnictví a školství. A tady obojí funguje. 

Když jsme u zdravotnictví, jak vzpomínáte na dobu před třiceti lety, kdy vznikla vaše nadace? 

Byl to těžký boj, protože když jsem začala mluvit o tom, že chceme dát nemocnicím barvu, měli mě za blázna. Pak jsme ale pár projektů prosadili a nemocnice se začaly ozývat samy. Přišla jsem třeba do jedné a děti tam brečely. Ptala jsem se: proč jim nedáte flašku s dudlíkem, který by je uklidnil? A sestry mi vysvětlily, že je nemůžou nechat lítat se skleněnými lahvičkami. Tak jsem sedla do auta a z Rakouska přivezla plný kufr plastových flašek. Nedovedete si představit tu změnu! Pro děti, ale i pro personál. Mimochodem, každý projekt probírám i se sestrami, protože tam tráví neskutečně času. Ptám se, co potřebují, a zařídíme to. Někdy je to maličkost, a všechno změní. Mezi prvními projekty byla dětská plastika v Brně. Děti nerady rehabilitovaly, protože je to bolestivé – tak jsme jim nakoupili počítače s hrami, a děti najednou rehabilitovaly, ani nevěděly jak. 

K těm třiceti letům moc gratuluju.

Není k čemu. Nadace je jedna z věcí, které dávají mému životu smysl. Stejně jako když hraju divadlo nebo mám koncert a lidé se smějí anebo jsou dojatí. Je pro mě důležité vědět, že jsem užitečná, a nemusí to být nic velkého. Rodiče mi často vyprávějí, že jejich dítě do nemocnice dřív nechtělo, a teď řekne – jo, tam je ta herna, pojedeme si hrát. Anebo si u sestřiček objednávají, jestli by příště mohly do zeleného pokoje, když teď byly v modrém. Co chtít víc? Navíc mi lékaři potvrzují, že léčba pak probíhá líp a líp se cítí i rodiče, sestry, veškerý personál. Je to řetěz. A já jsem vděčná za to, že můžu být ta kapka, která pomůže. 

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Zábava
Kvíz: Otestujte se, jak dobře znáte kultovní seriál Sex ve městě. Získáte plný počet bodů?

Kvíz: Otestujte se, jak dobře znáte kultovní seriál Sex ve městě. Získáte plný počet bodů?

Psychologie
Vlastnosti a mentální nastavení vítězů: Jak dovést budoucího šampiona na vrchol

Vlastnosti a mentální nastavení vítězů: Jak dovést budoucího šampiona na vrchol

Móda
Tipy na trendy festivalové outfity, které nezruinují vaši peněženku

Tipy na trendy festivalové outfity, které nezruinují vaši peněženku

Zahrada
Slunečnice nepatří jen na pole, rozzáří i zahradu. Její pěstování není složité

Slunečnice nepatří jen na pole, rozzáří i zahradu. Její pěstování není složité