ELIŠKA BALZEROVÁ: Z rodu silných žen

V pražské restauraci Mánes, kde jsme si daly schůzku, seděla Vilma z Žen v pokušení. Červené šaty, výrazné náušnice, rudá rtěnka a lehce přivřené oči. Diva. A to právě přišla z procházky s vnukem!

Když předváděla dealerku marihuany Libunku z filmu Láska je láska, hodně jsme se smály. Ten výraz! Opatrně jsem se ptala, jestli na roli nějak trénovala. Rozhodila rukama: „No jistě. Kolega mě naučil, jak cigaretu držet. Musíte ji skrýt, aby nebyla vidět, takhle.“ Pak na mě mrkla: „Úžasný to bylo, tančila jsem celou noc. Taková vláčnost. Tu jsem pak v roli prodala.“

 

To je ten úděl bílého pláště, ze kterého jsem se dlouho nemohla vysvléct. Režiséři neměli v mém případě moc velkou fantazii, až jsem konečně jednomu význačnému tvůrci roli lékařky odmítla. A tak jsem začala hrát i bláznivé ženské a konečně starší. Je úleva nemuset se v maskérně moc líčit. Nechtěla jsem uvíznout v šuplíku fešanda.

 

Myslím, že se nám s Jirkou Bartoškou docela podařilo vystihnout stárnoucí manželství. Oba se blížíme ke čtyřicátému výročí a dobře víme, co to je, být spolu tak dlouho a občas si lézt na nervy. Protože i ti naši filmoví manželé museli být přece kdysi šťastní. Mají bezvadné děti, všechno funguje, ale najednou přijde okamžik, kdy to začne skřípat. Ani jeden z nás jsme nechtěli, aby to na konci filmu vyznělo, že definitivně spadla klec. Že zkrátka nemůžou být spolu ani bez sebe. To se někdy v životě stává. 

 

Docela dobrá, hlídací, čtoucí a vyprávěcí. Teď zrovna běžím z hlídání. Ty pocity se tak rychle vracejí… Nedávno mi dcera dala obě děti a mně se vybavilo, jak jsem je nosila v podpaží, seběhla s nimi schody, holčičku posadila do kočáru, kluka za ruku a jeli jsme na Žofín. Déjà vu.  

 

To je, mám o ně větší strach. Na svoje děti jsem asi tak opatrná nebyla. Neumím si představit, že by si třeba vnuci za mého hlídání rozbili koleno, jejich rodiče je měli rozbitá pořád.