Druhá Libuše Šafránková. Ta od Mádla. Eva Josefíková si ve svých pětadvaceti letech vysloužila dvě nálepky, kterých se jen těžko zbavuje. Jaká je herečka, co se panicky bojí premiér a rozhovorů, doopravdy?
Jak vás ovlivnilo dětství na malém moravském městě? Bylo krásné vyrůstat bez internetu a mobilů, stačilo, že máma vpodvečer křikla z okna na dětské hřiště a já věděla, že mám jit k večeři. Ale myslím, že jednou z nejzásadnějších věcí, která mě ovlivňuje od dětství doteď, je fakt, že mí rodiče jsou pořád spolu, už přes třicet let. Obdivuju je za to, protože si postupně začínám uvědomovat, jak to může být někdy složité.
A co vy? Věříte na lásku na celý život, nebo ne?
Měla bych asi smutný život, kdybych nevěřila! A byla bych na sebe pyšná, kdyby se mi to jednou taky povedlo. Počítám s tím, že ne vždy je všechno jen zalité sluncem, klišé o komunikaci a toleranci přestávají být v dlouhodobém vztahu klišé. A taky už si uvědomuju, že zamilovanost není rovnítkem lásky. Uvidím…
Jak jste se vlastně dostala z Moravy do Prahy?
Než jsem nastoupila na DAMU, tak mě jen na základě přijímaček obsadili do role Barunky v Babičce v Národním divadle, otěhotněla jim herečka. Když mi tehdy volali, že pro mě mají roli, chvilku jsem si myslela, že jde o nějakou skrytou kameru. Ale pak jsem stála na jevišti, klaněla se a tleskalo nám skoro tisíc lidí… Pár let nato jsem měla příležitost hrát těžkou roli, Ninu v Rackovi. Upřímně, na tu roli jsem ještě neměla, psychicky ani herecky, kdybych se tehdy řídila jen raciem, tak bych do toho nešla. Zpětně jsem ale za všechny tyhle výzvy ráda, jen tak jsem se mohla posunout dál. A víte, čeho se ještě strašně bojím?
Celý rozhovor si můžete přečíst v lednové Marianne.
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
