GABRIELA LAŠKOVÁ: Rodina pro mě vždycky byla na prvním místě

Vy máte za sebou první rok na mateřské, to je zlomové období. Jaké bylo?

Určitě to byl nejrychlejší rok mého života. Nejnabitější. Ale taky mě docela zaskočilo, že všechno nebylo pořád jen pozitivní.

Co vás překvapilo?

Hlavně já samu sebe. Naprosto mě přejely emoce, a to si o sobě myslím, že je mám celkem pod kontrolou. Přišly situace, které jsem nezvládala. Bála jsem se, jestli dělám věci správně, jestli je Benovi dobře. Přitom on byl hodné miminko, kojení mě nestresovalo, muž mě podporoval, vlastně bylo všechno v pořádku…

Ale nebylo.

Nebylo. Problém byl ve mně. Asi jsem čekala, že budu po návratu z porodnice automaticky spokojená. Že mi bude stačit mít miminko doma a být spolu. Jenže doma na mě všechno padlo, týden jsem brečela. Nevěděla jsem, jak při první procházce zvládnout kočárek a pejska, byla jsem schopná plakat u vázání tkaniček, že je dítěti moc teplo a pes mě táhne. Jak budu tohle zvládat každý den? Přitom je to naprosto běžná situace. A to jsem ještě celou dobu měla doma manžela!

Asi jste měla nějakou formu poporodní deprese.

Možná ano, ale spíš bych řekla, že to prostě byly hormony a šestinedělí. Časem jsem se uklidnila, hormony ustoupily, dokázala jsem si říct: to zvládneš. Když to říkám nahlas, vlastně mi to celé přijde absurdní.

Není to absurdní, podobné pocity jsou myslím bohužel celkem časté.

První koupání, první procházka, všechno byl pro mě velký stres. Přitom je to škoda, zpětně mě moc mrzí, že jsem hysterčila a neužívala si to. Řešila jsem, co jíst, aby měl malý dobré mlíčko. Neřekla bych do sebe, že budu ze všeho tak vynervovaná. Ale asi to k tomu prvnímu dítěti a šestinedělí patří.

Vy asi budete perfekcionistka, že ano?

Asi malinko. (smích) A u miminka samozřejmě chcete, aby mu nic nechybělo, aby mu člověk neublížil.

To ano. Navíc vy jste si užila už na konci těhotenství, přenášela jste a to pořád někdo zjišťuje, jak jste na tom.

Stále vám někdo píše, tak co, už? Kolegyně měla termín stejně jako já a porodila týden před ním. Takže pořád slyšíte, ona ano, a ty ještě nic?! Tyhle poznámky fakt nechcete slyšet. Strašně už jsem se na miminko těšila a tohle mě jen znervózňovalo. A tak jsem vypínala telefon a chodila ven se psem, to jediné pomáhalo.

Pak se naštěstí všechno srovnalo a vy jste si užila půlroční mateřskou. Teď už zase pracujete, jaký byl návrat?

Mezitím došlo v televizi k personálním změnám (ve dvojici s Romanem Šebrlem začala moderovat Eva Perkausová, pozn. redakce), takže to pro mě nebylo úplně jednoduché. Nevracíte se na staré místo, dá se říct, že vás vlastně někdo nahradil. Tohle všechno si samozřejmě máma po porodu vysvětluje po svém, nebyl to zrovna příjemný pocit. Ale jsem moc ráda, že jsem se nad to dokázala povznést. Eva je dobrá moderátorka a ta pozice po boku Romana jí opravdu sedla, takže jsem krok televize naprosto chápala. Já jsem vděčná, že jsem dostala příležitost moderovat po boku Matěje Misaře, je to super parťák.

Vlastně máte na mateřské práci snů, moderujete jen několik směn v měsíci.

Jde o pár odpolední, ani ne poloviční úvazek. S dítětem se moderování zpráv skvěle kombinuje, mám zhruba deset směn v měsíci, dá se to zvládnout. Od dvou do osmi jsem v práci, po zprávách odhodím papíry, běžím domů a kolikrát ještě stihnu Bena uspat.

Tak to jde všechno jako po másle, ani se nedivím, že plánujete další dítě.

Já bych chtěla moc! Jasně, jsou noci, kdy si člověk říká, že už nemůže, Beník zrovna nemá nejsladší spinkání, musím k němu často vstávat. Ale neodrazuje mě to, říkám si, že jestli nebudu spát s jedním dítětem nebo se dvěma, už to není tak velký rozdíl. My jsme s mužem oba ze tří dětí, pro nás prostě není přípustné mít jen jedno dítě. Oba víme, jak je úžasné mít sourozence. Takže se bavíme minimálně o dvou dětech.

Vy jste z rozvedené rodiny, není vaše vášeň pro rodinu daná i tím, že se ta vaše původní rozpadla?

Možná ano, možná ne. Na dětství ráda vzpomínám, ale sama si někdy říkám, co všechno jsem si z něj vlastně odnesla. Kolikrát se ptám sama sebe, co všechno sis to vlastně z dětství přinesla? V každém případě jsem pevně rozhodnutá udělat všechno, abychom si rodinu nezvorali nějakou kravinou.

To se člověk musí dost snažit, statisticky je to s manželstvím padesát na padesát.

To ano. Ale myslím, že jsme toho s mužem před svatbou prožili dost. Hlavně rok po Miss byl náročný. Muž strašně žárlil, všichni totiž psali články ve stylu „s tou raději nepočítej“. Když jsem vyhrála, byli jsme spolu teprve dva měsíce a hned jsme spolu radši bydleli, abychom se vůbec někdy viděli. Navíc ono to bylo náročné nejen pro manžela, ale i pro mě. Protože on pořád žárlil a nevěřil mi a...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVNOVÉ MARIANNE.