Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Jan Nedbal: „Když nemám parťáky, klidně jdu sám.“

Info ikona
Jan Nedbal

S hercem Janem Nedbalem, kterého znáte ze seriálu Božena nebo Sestřičky, o tom, jak se ze zdrávky dostal na DAMU, o výhodách spolubydlení, lásce k horám a natáčení filmu Poslední závod, kde hraje jednoho ze závodníků.

Slyšela jsem, že je pro vás těžké šetřit. Už jste v tomto směru udělal nějaký pokrok?

Bohužel ne. Ambice byly, ale zatím se to nějak nedaří. Nicméně na nájem pořád mám, takže to není tak strašné. Myslím ale, že jsem si v nějakém rozhovoru stěžoval sám na sebe, že utrácím hrozně moc peněz za jídlo, a to se tedy nezlepšilo. Spíš se to ještě zhoršilo. 

Rád prý sledujete japonské anime. Potrpíte si i na japonské jídlo?

Mám ho rád, jenom ho nemám tolik v dosahu jako třeba vietnamskou kuchyni. Tady v Dejvicích o žádné japonské restauraci nevím – kdyby mi někdo nějakou ukázal, rád tam zajdu. Místo toho si vybírám asi z pěti místních restaurací a opakuje se to pořád dokola. 

Ani s domácím vařením jste tedy nepokročil?

Tak to jsem docela pokročil. Zrovna včera jsem vařil cannelloni se špenátem. Dáte do těstovin tofu a špenát a pak to upečete.

Vyráběl jste si domácí těstoviny?!

To ne, proboha. Koupil jsem je. Ale pak jsem do nich nacpal ty dvě věci a bylo to moc dobrý. Já si vařím i rád, jenže na to nemám čas.

Film Poslední závod se natáčel v extrémních podmínkách na hřebenech Krkonoš. Jste ten typ, co má rád zimu?

Mám ji moc rád, stejně jako podzim. A naopak nesnáším léto, protože je vedro a člověk se potí a není před tím úniku. Kdežto když je vám zima, tak se prostě víc obléknete, a hned je vám líp. A všechno mi připadá mnohem hezčí, zrovna tady v Dejvicích je to teď v zimě moc pěkné. Mám rád melancholii, která je spojená s tímhle obdobím, kdy všechno umírá… Teď to asi zní jako z Edgara Allana Poea, ale je to tak. Všechno jde na nějakou dobu spát, a pak se to zase probudí a je to silnější. Ale vlastně by mi vůbec nevadilo, ani kdyby se to neprobudilo. Oproti tomu v létě jsou všichni v kraťasech a tílkách a chodí na koupaliště a křičí a páchnou.

Kdežto v zimě jsou všichni pěkně slušně zahalení. 

No hlavně já jsem zahalený. Připadám si tak líp. Když na sobě máte šest vrstev a všechny jsou XXL, i když normálně nosíte esko, vypadá to prostě dobře. A vůbec, všechno je útulné a hezké. Když člověk nemá pec, za kterou by si doma vlezl, tak se oblékne do šesti péřovek a tím si tu pec vyrobí. 

Máte chalupu s pecí?

To bohužel nemám. Ale byla by to hezká, dospělá investice. Kvůli takové bych se třeba konečně naučil šetřit. 

Na jakém místě by ta chalupa měla ideálně stát?

Víte, kde je Děčín? Tak nedaleko je hora Děčínský Sněžník a to je moje oblíbené místo. Tam bych chtěl mít chaloupku. Můžete tam na procházky, na podzim pouštět draka, v zimě na běžky a na jaře na kočičky. Vyrůstal jsem tam.

A rodinnou chalupu tam nemáte?

Nemáme. Ale maminka si před dvěma lety pořídila krásnou roubenku uprostřed sudetských lesů, do které se přestěhovala. 

O Sudetech hodně píše děčínský básník Radek Fridrich, držitel ceny Magnesia Litera. Znáte ho?

Znám ho velmi dobře. Chodil jsem totiž na zdrávku, kde učí češtinu a němčinu. Jednu knížku napsal tak, že nejdřív chodil po starých sudetských hřbitovech, kterých je v lesích kolem Děčína docela dost, a opisoval si nápisy ze zapomenutých náhrobků sudetských Němců. Byl to jeden z mála inteligentních lidí, se kterými se na té škole dalo povídat. Já jsem navíc jednu dobu psal, dokonce jsem za svou povídku vyhrál cenu poroty v literární soutěži. Radek Fridrich moje texty četl, chodil jsem k němu i na seminář poezie. Byla to ale poměrně krátká epizoda, asi rok a půl.

Zdrávka je pro kluka poměrně netypická volba, co vás k ní přivedlo?

Myslel jsem, že tam bude jednoduchá matika, ale nakonec úplně nebyla. Měli jsme jehovistickou fanatickou učitelku, doufám, že dnes je jí líp a že třeba dělá něco jiného. Nebylo to nic příjemného, ale nějak jsem to zvládl. A taky tam byla spousta holek. 

To musela být výhoda, ne?

Přesně naopak – byla to obrovská nevýhoda. Když je v kolektivu víc než třicet žen, začne to skřípat.

Byl jste jediný kluk ve třídě?

Myslím, že nikdy. Trochu se mi to plete, protože jsem jeden ročník opakoval. Chodil jsem si do školy jenom číst knížky, anebo jsem přišel na písemku, abych měl dost známek a nepropadl. Jinak jsem tam moc času nestrávil.

Jak se stalo, že jste opakoval ročník? Měl jste nějaký průšvih?

Měl jsem holku. Bylo mi sedmnáct a ona nebyla z Děčína. Myslel jsem, že bude chytřejší, když přestanu se školou a najdu si práci.

A nebylo?

Moc ne. Byli jsme spolu tři měsíce, pak jsme se rozešli, já se vrátil do školy a musel jsem opakovat ročník. 

Měl jste divoké dospívání, nebo to jenom tak zní?

Spíš to jen tak zní. Tohle byla jediná větší eskapáda. Po zdrávce jsem se přihlásil na DAMU, ale mohla za to úplná náhoda. Přichomýtl jsem se k divadelní hře Romeo a Julie, protože jsem si v novinách přečetl, že je na ni vypsaný konkurz. Přijel jsem tam s kamarádem a myslel jsem si, že si z toho uděláme legraci, ale nakonec jsem dostal roli Romea a zjistil jsem, že mě hraní baví. Tak jsem se zkusil přihlásit na DAMU a dostal jsem se tam.

Tam byly taky samé holky?

Ne, nás bylo v ročníku pět kluků a čtyři holky. Je to malá škola, v oboru herectví je v ročníku tak deset lidí. 

To znamená, že jste se v devatenácti přestěhoval do Prahy. Rodiče stále žijí v Děčíně?

Ano, oba. Od táty mám i nevlastní sourozence, naši se rozešli, když jsem byl malý. Mamka je zdravotní sestřička, pracuje v nemocnici v Německu, což je od Děčína kousek. Jak se má táta, těžko říct, neviděl jsem ho asi osm let. Nevlastní sourozence taky moc nevídám, každý si žijeme jinde a jinak, moc nevím, co teď dělají. Za mamkou ale jezdím, jak jen to jde. Vždycky se za ní moc těším. 

V Praze pořád žijete ve spolubydlení?

Ano. Za prvé je to levnější, za druhé je to větší legrace a za třetí si člověk může dovolit velký byt a nemusí platit padesát tisíc měsíčně. Žiju takhle od té doby, co jsem se přestěhoval do Prahy, naprosto mi to vyhovuje.

Jste v tom bytě dva, nebo je vás víc? 

Jsme dva. Spolubydlící Oskar Hes je můj kolega a životní guru. Díky tomu, jak je byt velký, si můžeme každý dělat, co chceme, a když nechceme, vlastně o sobě nevíme. Což je fajn. Myslím, že bych ještě nezvládl bydlet sám. Asi hlavně proto, že je to těžká zkouška duševní disciplíny. Když si pak člověk připadá osamocený, tak pokud v bytě nikdo další není, velmi snadno se to překlopí v to, že se cítí osaměle. Kdežto teď když chci být sám, tak jsem sám, a když si potřebuju s někým povídat, zaťukám na Oskara a zeptám se, jestli si nedáme cígo v kuchyni. To je hrozně příjemné.

Myslíte, že je to jiné než s partnerkou? Bydlel jste někdy s nějakou? 

Jo, bydlel. Jenže tam nastává ten problém, že si nemůžete vybrat, kdy toho člověka chcete, nebo nechcete vidět. A rozhodně to není tak, že byste ho chtěla vidět vždycky. Což je ve vztahu úplně normální, přirozená věc. 

To je, ovšem někteří partneři to nechápou.

I některé partnerky. Podle mě člověk občas potřebuje malou pauzu, skulinu na to, aby se mohl nadechnout. Na chvíli si od toho druhého odpočine a pak to zase restartuje. Upřímně řečeno, nemyslím si, že jsem nějaký výjimečně skvělý boyfriend. Věcí, které partnerky štvaly, bylo asi víc.

Co například?

Třeba dlouho spím. Když nemusím vstávat, což je tedy bohužel málokdy, klidně spím až do pěti odpoledne. Mám pak úplně přehozený režim. I když jenom kvůli tomuhle se se mnou asi nerozešly, určitě jsem je štval i něčím jiným.

Nebo ony vás. 

To asi taky. Jak budete slavit Valentýna?

Asi jenom doma, se skleničkou šampaňského u krbu. Jak vy?

Kdyby byl na Valentýna ještě sníh, vezmu svoji holku na běžky. Sice na nich v životě nestála, ale doufám, že ji to bude bavit.

Není to o rozchod?

Doufám, že ne. Běžky jsou super. Pokud vás baví chodit na výlety a chcete něco vidět, je super vzít si běžky, protože toho stihnete vidět víc, než když jdete. Po svazích jsem běhal už tak v šesti letech, mamka to měla ráda. Přiznávám, že jako malý jsem to občas i nenáviděl, ale teď jsem jí za to vděčný.

Kdy se to překlopilo?

Jakmile jsem byl dost starý na to, abych mohl chodit sám. Mohlo mi být tak kolem šestnácti. 

Tak to pro vás musela být natáčení filmu Poslední závod hračka.

Docela ano. K zimním sportům jsem měl vždycky blízko, právě díky mamce. Na běžkách jsem uměl myslím celkem dobře, ale stejně – když si pak člověk stoupne na starodávné jasanky, tedy v podstatě na prkýnka, která nemají hrany, žádná průprava mu moc nepomůže. Mimochodem Simon a Bastien, kluci z Německa, kteří s námi hráli, na běžkách nestáli nikdy. Naučili se to za víkend. A na kameře to vůbec není poznat.

To tedy musí být sportovní talenty.

Hlavně to jsou strašně dobří herci. A taky jsme měli skvělý tým. Běžkování ve volném čase je ale samozřejmě úplně jiné než běžkování na kameru. I když se natáčely dlouhé jízdy, jeli jsme maximálně pět set metrů, a i to možná už přeháním. Ačkoli na druhé straně, pět set metrů sprintem je už dost.

Když jdete na běžky sám, je to výprava na celý den?

Jasně. Je ale fakt, že jsem něco podobného už dlouho nepodnikl. A taky bych chtěl letos vyzkoušet sněžnice. Je bomba, že na nich můžete jít, úplně kam chcete. Samozřejmě kromě lavinových polí. 

Tak vezměte svoji holku na sněžnice a oba budete na stejné startovní čáře. To je fér, ne?

To je dost fér. (na diktafon) Čau Sáro, až budeš tohle číst, vyrazíme spolu na sněžnice!

To už tu túru budete mít nejspíš za sebou. A taky bude těsně po premiéře filmu.

Vidíte, vlastně to bude valentýnská premiéra. Doufám, že bude co nejvíc regionálních premiér v městech kolem Krkonoš, ten kraj si to zaslouží. Navíc je ten film z velké části věnován tamní krajině. A taky nám během natáčení pomáhala spousta lidí na všech těch boudách a v Krkonošském národním parku a bylo by hezké, kdybychom se tam mohli se všemi znovu potkat. Mimochodem, na Zlatém návrší stojí obrovský pomník Hanče s Vrbatou, a jak jsem zjistil, dnes už tam jezdí autobus. To mi připadá vrcholně trapné. Ať si to lidi vyšlápnou!

Je fakt, že o prázdninách tam bývají davy.

To můžu potvrdit, byl jsem v Krkonoších i v létě. Strávili jsme tam čtyři dny s Vláďou Pokorným, který hraje Vrbatu a je to můj dobrý kamarád, a s režisérem Tomášem Vorlem. Jeli jsme na Medvědí boudu, kde máme kamarády, stejně jako na dalších boudách, a byla to paráda. Turistiku mám moc rád, v jakémkoli ročním období. A za každého počasí – je mi úplně jedno, jestli sněží, nebo prší. Dobíjím si tak baterky. A když nemám parťáky, klidně jdu sám. 

Vyšlo v Marianne 02/2022