Rozhovory
Jenovéfa Boková: Rebelie s rodiči v zádech
Jenovéfa Boková (23) momentálně točí pět filmů ročně, už dávno není jen „ta ze slavné rodiny“, dcera aktivisty Johna Boka a sestra herečky Kristýny Lišky Bokové. Vlastně není divu, že ji režiséři tak milují – má výrazné, velké oči, obličej jako panenka a charakteristický, jakoby nastydlý hlas. V šestnácti letech prý nevykurýrovala nachlazení a už jí to zůstalo.
Je vám třiadvacet a jste slavná. Užíváte si pozornost? Jak třeba snášíte focení?
Samozřejmě mi lichotí, když mi říkají, jak jsem krásná a sluší mi to. Pak vás ale napadne, že to říkají každý týden desítkám holek.
Váš přítel je fotograf, sama se ale před objektivem moc neobjevujete.
To ne, a rozhodně mě neláká být fotomodelka. Pokud ale za foťákem stojí někdo, před kým se nestydím, a to on je, tak to mě moc baví. Z prvního focení jsem kdysi s pláčem utekla.
Jak to?
No narvali mě do korzetu a nutili různé pozice. A být vyzývavá mi není vlastní.
A dokážete jí být?
Dokážu, koneckonců jsem herečka. Ale není mi to příjemné. Když se jednou za čas takhle obleču, necítím se v tom.
Možná i proto, že jste z rodiny, která nikdy nebyla moc materiálně zajištěná.
Asi ano. Vždycky když jdu po nějakém tom červeném koberci, tak si říkám, co si asi táta (aktivista a někdejší disident John Bok) myslí, taková pipina z ní vyrostla.
Má vás táta za pipinu?
Někdy si to možná myslí (smích), ale taky ví, že jsem mladá, ráda se hezky obleču a musím si to zažít. Stejně se lépe cítím v teplákách nebo džínech a v triku na pivu s kamarády. Je mi to pořád bližší, stejně jako měli rodiče kdysi underground. Pohybuju se v prostředí, které by mi dalo dost jasně najevo, kdybych se začala chovat nafoukaně.
Celý rozhovor najdete v prosincové Marianne.
