Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Koučka Andrea Považanová: „Krásná je každá žena, která si věří.“

Koučka Andrea Považanová pomáhá lidem dostat do souladu práci a soukromý život. Mě ale mnohem víc zaujala svým přístupem k ženám. Říká, že ženám vrací ženství a mužům mužství. To zní dobře, že? Jenže jak toho dosáhnout?

Monika Mudranincová | 27. 08. 2023

Dá se nějak obecně říct, co nejvíc trápí ženy, které k vám přicházejí? 

Pokusím se o to. Většina žen touží po lásce, respektu a funkčních vztazích. Problém ovšem nastane, když má žena pocit, že se jí naplnění těchto potřeb nedostává a ona se snaží naplnit je zvnějšku. 

Jak přesně to myslíte? 

My máme jen malý vliv na to, jak se k nám chovají ostatní lidé. Takže musíme začít u sebe. Znamená to, že se budu mít ráda taková, jaká jsem, a postarám se sama o svou spokojenost. Pokud má žena pocit, že se musí napasovat na nějaký systém – ať už v práci, v rodině nebo ve vztahu – tak přemýšlí spíš o tom, jak uspokojit potřeby těch druhých. A to je hlavní příčina nespokojenosti. 

Proč tedy mnohé ženy neumějí říct, co chtějí a co nechtějí, a upřednostňují potřeby druhých? 

Protože se bojí ztráty, samoty, toho, že bez muže se ve světě ztratí. Je to historické paradigma, které se traduje od našich babiček a prababiček. Ale je taky třeba říct, že tehdy byly jiné podmínky, ženská a mužská polarita byla mnohem zdravější. Muž byl mužem a žena ženou. Žena se mohla plně oddat tomu být křehkou a jemnou bytostí a věřit, že muž se o ni postará. Což byl v minulosti základní model. V dnešní době to nefunguje, protože ženy zvládnou všechno: rodit děti a postarat se o ně, péct koláče, mít kariéru, řídit auta, pilotovat letadla, angažovat se v politice. Ale ptejme se, zda je doopravdy nejniternějším přáním žen, aby byly takové, nebo zda jsou k tomu dotlačeny okolnostmi.

Toť otázka! Vy můžete mluvit z praxe. Chodí k vám spíš superženy, které zvládají kariéru, rodinu, společenskou angažovanost, a ještě u toho jen tak mimochodem upečou chleba? Nebo vás vyhledávají spíš ty, které tohle nechtějí? 

Ke mně chodí spíš ženy, které chtějí být ukotveny ve svém ženském principu. Všichni máme v sobě mužský a ženský princip a je hodně důležité, aby spolu obě části spolupracovaly. Ženy, které mě navštěvují, si přejí být milované, hýčkané, opečovávané a následovat muže. Já si myslím, že by bylo krásné, kdyby se vztahy mohly vrátit k opravdové polaritě, což znamená, že opačné póly se přitahují a spolupracují spolu. A to neplatí jen pro vztahy partnerské, ale i pracovní. Pak z toho vzniká krásná a rovnocenná spolupráce, při které se lidé mohou vzájemně obohatit a růst. Není to vazba založená na potřebě. 

Co je na potřebě špatného? 

Jakmile někoho potřebujeme, tak popíráme, že všechny zdroje máme v sobě, ale jsme závislí na tom, zda nám je poskytne někdo jiný. A z toho vzniká strach, že ten druhý odejde a my o svůj zdroj přijdeme. 

Mohlo by se vám líbit

Vyžeňte ze své hlavy nejčastější zabijáky sebevědomí

Jsou tišší, nenápadní, a přesto tahají za nitky a ovlivňují naši komunikaci, vystupování i sebelásku. Připravte zabijáky sebevědomí o rezidenci ve vaší hlavě a dopřejte dostatečný prostor zdravému sebevědomí, které je tím nejlepším doplňkem.
marianne.cz

Ono se to asi lehce řekne, ale hůř udělá. Jak v sobě máme najít vnitřní zdroj? 

V první řadě je důležité pohlédnout pravdě do očí a vidět se ve své autentické podobě. Teprve když zjistíme, s čím jsme nespokojené a čeho se bojíme, můžeme se od toho odrazit a začít věci řešit. Jenže takové změny vyžadují překonání strachu a nepohodlí. 

Aby na to žena měla sílu, měla by být v pohodě po fyzické i psychické stránce. Proto by o sebe měla pečovat – dělat věci, které ji baví a naplňují, mít své rituály, odpočívat, dát dovolenou mozku. Jen pokud budeme vědět, kdo jsme a co chceme, dosáhneme toho, že budeme mít samy se sebou ten nejlepší vztah. A pak objevíme, co je ten zdroj, který nám chybí. 

Znamená to tedy, že se prostě máme spolehnout výhradně na sebe? 

To určitě ne, člověk je společenská bytost a je dobré navazovat funkční vztahy. Ale něco jiného jsou vztahy založené na rovnocenném partnerství a něco jiného ty, které jsou závislostní nebo projekční. 

Když jste zmínila projekční vztahy, zajímalo by mě, do jaké míry nás při výběru partnera ovlivňují rodiče? Proč si někteří lidé berou „své otce“ nebo „své matky“? 

Ano, stává se, že máme vedle sebe partnera, který vykazuje podobné známky jako matka nebo otec z původní rodiny. To jsou právě ty projekční vztahy. Je to častý jev a většinou se projekce opakují, dokud žena nevyroste do dospělé osobnosti a neřekne si, že chce rovnocenného partnera a nechce už být podvědomě pro svého partnera dcerou. 

Proč se to děje? 

Protože jedna ze základních potřeb člověka je být milován a přijímán. Když v původní rodině jsou jeden nebo oba rodiče takzvaní nepřijímači, což znamená, že nemilují a nepřijímají své dítě takové, jaké je, tak je zaděláno na problém. 

Třeba to nedělají úmyslně, ale nepřijímají ho, protože mu nerozumějí, protože do něj promítají svoje ambice, touhy a přání. 

Ano, a to jsme zase u těch projekčních vztahů, které nejsou zdravé. Vysvětlím to ještě jinak. Každý z nás se rodí s nějakým specifickým darem, s talentem, který je autentický a výjimečný. Kdybychom všichni dělali to, co umíme a co nám činí radost, tak by to bylo dobré nejen pro nás, ale pro celou společnost. Jenže skutečnost je taková, že se narodíme jako unikátní a speciální bytosti a pak nám do života vstoupí systémy. Jako první to jsou rodiče, kteří začnou dítě formovat podle své zažité normy. Pak přichází škola, práce a tak dále. A ten unikátní člověk se dovídá, že není v pořádku takový, jaký je, ale že by se měl přizpůsobit k obrazu většiny. 

A co se stane pak? 

Vyhodnotí si to tak, že je nedostatečný a nastoupí u něj podvědomá touha zažít lásku a přijetí. Pomyslí si, že uznání a pochvala přijdou, když bude například pracovat víc, než je běžné. Když se obětuje. Bohužel většinou dojde k vyhoření, vyčerpání nebo únavovému syndromu. Další projev projekčního vztahu může být v kontaktu s autoritami. Člověk, jehož rodiče nepřijímali, se necítí dost dobrý a nepatřičně adoruje někoho, kdo je nad ním, protože v té autoritě vidí rodiče. Ale respekt vycházející ze strachu není respekt. Takový člověk má potřebu dosáhnout od druhých ocenění. Vidíte, pořád je to o ocenění… Projekce se promítá i do partnerských vztahů – žena si vybere partnera, který jí připomíná rodiče, protože doufá, že teď ji konečně ocení někdo, od koho si to přeje. Ale zase se to bohužel nestane a ona do vztahu dává víc, než bere. Jenže pozor! Vždycky, když dáváme víc, než přijímáme, je za tím to, že ve skutečnosti se nám to nelíbí a podvědomě si přejeme brát víc. Ten druhý nám to ale neumožňuje, takže vztah je v nerovnováze. 

Jak se můžeme z toho začarovaného kruhu dostat ven?

Řešení spočívá v přenastavení toho, jak se vnímáme a prezentujeme. Je třeba znovu nastavit respekt a úctu k sobě samé. V tom ženám pomáhám, pro to si ke mně již více než dvacet let chodí. Je třeba uvědomit si, že nepotřebuji ostatním dokazovat, že jsem dost dobrá. Není pravda, že když budu hodná holka, tak budu v bezpečí, budu milována a chráněna. Takhle to nefunguje. Ostatní nás respektují jen tak, jak respektujeme sami sebe. Zkrátka je třeba dospět. Člověk v dospělém těle musí kráčet v dospělém módu, protože malé dítě není schopné čelit dospělému světu. Pokud si člověk sám sebe váží, je autentický a dokáže otevřeně vyjadřovat to, co cítí, mohou vznikat svobodné vztahy.

Mohlo by se vám líbit

„Za závislostí jsou vždycky skryté jiné problémy,“ říká adiktolog Radek Němec

Když se řekne adiktologie, představíme si léčení závislosti na drogách či alkoholu. Závislým se ale člověk může klidně stát na sociálních sítích, pornografii, nakupování nebo zdravém jídle. Co obnáší terapie? Je jejím cílem přestat, nebo „užívat“ kontrolovaně? Nejen o tom jsme si povídali s adiktologem Radkem Němcem (30) z pražského NEO Centra.
marianne.cz

Jenže to je právě kámen úrazu – mnoho žen raději mlčí a neverbalizují věci, které jim vadí, aby předešly konfliktu. Nebo mlčí z lítosti k partnerovi, aby neměly pocit, že mu ubližují. 

A teď mi řekněte, co vyjadřuji tím, když někoho lituji? Vlastně mu nedůvěřuji, že to zvládne. Přece každý člověk má v sobě nějaké svoje zdroje, nějaký potenciál. Když někoho lituji nebo podceňuji, dávám tím najevo, že si myslím, že je něco méně než já. Lidé, kteří se takto chovají, mají tento model opět ukotvený v podvědomí z dětství. Je třeba si uvědomit, že nejvíce jsme loajální rodinným systémům. Naštěstí existují systemické metody, jak to změnit. Pak můžeme žít svůj život, a ne životy našich matek.

To je šílené, kolik faktorů z minulosti formuje naši současnost. Bylo by úžasné, kdyby existoval nějaký jednoduchý návod na život, nemyslíte?

Život je ve své podstatě velmi jednoduchý. Myslím, že základ je směřovat ke zjednodušování. Říká se, že v první polovině života sbíráme a v druhé bychom měli odkládat – myšlenky, věci, nefunkční vztahy… Když máme potřebu zahlcovat se věcmi, hromadit, vlastnit, znamená to, že se odkláníme od sebe, od jednoduchého pocitu, kdy vnímáme jen „já jsem“. Tahle hra je velmi únavná a náročná. A odvádí člověka od jeho základní podstaty. 

A co je ta základní podstata člověka? 

Opět se vracíme na začátek. Základní podstata člověka je být milován, být respektován a být s ostatními lidmi v pohodových vztazích. S ženami, které ke mně chodí, hodně řeším i jejich pocit vnitřní svobody. Svoboda je možnost se rozhodovat, ale také schopnost nést důsledky za své činy. Aby se člověk cítil naplněný, potřebuje růst a dělit se o to, co umí, s ostatními.

Velmi často se setkávám s názorem, že žena, aby uspěla v mužském kolektivu, musí být tvrdší a výkonnější než muž. Jak to vidíte vy? 

Já to vidím úplně opačně. Je pravda, že mnohé ženy, které pracují v mužském prostředí, si myslí, že být ženou je slabina, a proto začnou „přehřívat“ svou výkonnostní mužskou část. Jenže v této disciplíně nelze nikdy vyhrát. V okamžiku, kdy se žena snaží dokázat mužům, že je stejně dobrá, ne-li lepší než oni, tak začnou bojovat, protože nesnesou konkurenci. Naopak je krásné, když si žena uvědomí sílu a hodnotu svého ženství.

A jak to vypadá v praxi? 

Jednoduše – nebojuje o pozici být viděna a slyšena a úplně přirozeně nabídne svůj úhel pohledu na řešení věcí. Síla ženy je v zásadě v její slabosti. Je to taková sofistikovaná složka, která dokáže hory přenášet, ale určitě nespočívá v tom, že hlasitě křičí, že je stejně dobrá jako muži. Je v jejím vnitřním nastavení, kdy si je vědoma své erudice a kvalit, ale netlačí na pilu a nesnaží se přiblížit se mužům razancí nebo jejich slovníkem. Muži toto velice dobře vnímají, protože většina z nich má silně zakořeněný pocit, že ženy se mají ochraňovat a má se jim pomáhat. Takže pokud žena dovolí muži být mužem a projevovat mužský princip, tak ona může být tou jemnější bytostí, aniž by ztratila svoji sílu, a může dojít ke krásnému koncertu spolupráce dvou lidí, kteří se vzájemně respektují a obohacují. 

To, co popisujete, vyžaduje ovšem zdravě sebevědomou ženu, která netrpí mindráky a ví, kdo je a kam směřuje. A k tomu je někdy dlouhá cesta. 

Za prvé je potřeba zjistit, kdo jsem, co potřebuji a co si přeji. A za druhé je třeba zbavit se obav, že to nezvládnu a že po té cestě budu třeba chvíli kráčet sama a rozhlížet se, kam se vydám. Někdy to může pár týdnů trvat, ale pokud se žena neobává jít si pro pomoc, znovunalezená svoboda a naplněné ženství vždy stojí za to.

Co byste ženám vzkázala na závěr? 

Dejte samy sebe na první místo a plňte si své sny. 

Andrea Považanová

Absolventka diplomacie a psychologie. Už více než dvacet let se věnuje rozvoji žen ve všech jejich rolích. Má mnohaletou praxi ve vrcholovém managementu nadnárodních firem a v posledních letech působí jako nezávislá poradkyně.

„Cenné životní zkušenosti ženy, manželky, matky, manažerky, podnikatelky a stovky životních příběhů mých klientek mě naplňují velkou radostí být u změn, které mění životy. Miluji cestování, jógu, rozzářené oči svého syna, svobodu a smích. Věřím v sílu a nekonečné schopnosti žen. Mám ráda své rituály, jako je ranní káva, květiny, meditace, a málokdy odolám nakupování nových šatů.“

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Zdraví
„Krém s vysokým SPF je základ. Kůži ošetřujte i tehdy, chodíte-li na manikúru a ruce dáváte do UV lampy,“ říká dermatoložka MUDr. Lucie Jarešová

„Krém s vysokým SPF je základ. Kůži ošetřujte i tehdy, chodíte-li na manikúru a ruce dáváte do UV lampy,“ říká dermatoložka MUDr. Lucie Jarešová

Byt
Bydlíme v nájemním bytě, ale interiér jsme si mohli přizpůsobit podle našeho vkusu a potřeb: Ačkoli to zní jednoduše, nebylo to tak snadné

Bydlíme v nájemním bytě, ale interiér jsme si mohli přizpůsobit podle našeho vkusu a potřeb: Ačkoli to zní jednoduše, nebylo to tak snadné

Dobrý nápad
KVÍZ: Myš pozná každý, ale co další hlodavce z české přírody. Vyzkoušejte kvíz!

KVÍZ: Myš pozná každý, ale co další hlodavce z české přírody. Vyzkoušejte kvíz!

Cestování
Užijte si den na farmě! Máme pro vás šest tipů, kam vyrazit za venkovskou pohodou

Užijte si den na farmě! Máme pro vás šest tipů, kam vyrazit za venkovskou pohodou