Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

LEONA DYREHAUGE: Nudný sex, dobrý sex

S psycholožkou a sexuoložkou Leonou Dyrehauge o vysmívané misionářské poloze, pohádkovém sexu před důchodem a strachu potkat v posteli sebe sama.

Ivona Šouralová | 9. 09. 2016
Bestsellery jako Padesát odstínů šedi nebo Budoárová bible jako by posouvaly hranice toho, co v sexu považujeme za ‚normální‘. Myslíte, že mohou změnit přístup celé jedné generace k sexu?
Nemyslím, že by kvůli 50 Shades hned všichni zkoušeli bonding a sadomaso. Spíš mi na tom přijde dobré, že se mluví o technikách, o kterých běžný člověk zas tak moc neví a vnímá je třeba jako úchylku – kdyby se dozvěděl, že jeho kamarád nebo třeba brácha má rád svazování, ohrnul by nos a říkal by si, že je to úchylný, ale po tom filmu je to jinak. Zásadně se mění spíš jiné věci, třeba náš postoj k intimitě.
 
V jakém slova smyslu?
Dnes máme mnohem větší problém zůstat v páru a nechat sexualitu zrát, pracovat na ní… Moje babička, i kdyby tisíckrát chtěla, tak od dědy nemohla odejít, nešlo to, ti lidi byli nuceni okolnostmi – i když to nebylo vždycky dobře – spolu zůstat. Dnes si sebereme saky paky a jdeme, nedojdeme do bodu, kdy je to příšerné a je třeba zabrat, chytit za pačesy možnost na krizi vyrůst. A krize v partnerství přijde vždycky, to je přirozený vývoj. Jen je dnes mnohem přirozenější ze vztahu utéct než zůstat, zažívat frustraci a pracovat s ní.
 
S jakými krizemi můžeme počítat?
Třeba s třicátnickou krizí u ženy. Třicátnice bilancují mám rodinu/nemám rodinu, měla bych ji mít… Jakmile je ženám třicet, vnímají to jako poslední desítku let, kdy mohou mít děti – ta doba se samozřejmě stále protahuje, ale tohle období je bráno jako věk, kdy se mají mít děti. Ženy bilancují své ženství: jestli ulovily někoho, s kým mohou dlouhodobě být, jestli se to vyvíjí směrem k dítěti…
 
A když děti nemají, asi je v sexualitě hodně tlak, aby byly…
Sexualita je odrazem toho, jak se vztah má. Žena má třeba ve třiceti partnera a ví, že by chtěla dítě, jenže muži je třicet nebo dvaatřicet, má pocit, že zažívá ta nejlepší léta, má to na háku… Navíc ta žena má často pocit, že to všechno musí udělat nějak skrytě, aby ji třeba muž sám požádal o ruku, sám řekl, že chce děti. Takže ho do toho manipuluje a všechno si bere hodně osobně – když jde třeba muž někam sám ven kalit, zraňuje ji to, řeší, že to nemá stejně jako ona, a to pak vytváří napětí. Ideální je, když je vztah dost zralý na to, aby se podobné věci mohly říkat úplně otevřeně: „Já jsem teď došla k tomu, že bych chtěla mít děti, chtěla bych se vdát. A jak jsi na tom ty?“
 
Určitě je to lepší než naznačovat a čekat, že to muži dojde.
Ale ono mu to vždycky dojde! Partneři se mají navzájem moc dobře přečtené, takové to „Ježiš, já jsem nevěděl(a), že ti to ublíží!“ je nesmysl, věděl(a) to naprosto přesně! A udělali to s tím, že toho druhého raní. Protože to umějí všichni naprosto perfektně. Jakmile je ve vztahu zlost, umíme být hodně krutí. 
 
A kdy má krizi muž?
Kolem čtyřicítky. V tomhle věku se muži srovnávají s tím, že už to půjde jenom z kopce. Hodně bilancují, jak moc jsou úspěšní v kariéře, jestli postoupili tam, kam chtěli. A pak samozřejmě řeší i fyzično, erekce už není taková, jaká byla…
 
Co dalšího čeká ženy?
Krize kolem přechodu. Ta je hodně o ženství, které najednou ztrácíte. Děti sice máte a další nechcete, ale ženství je prostě součástí vaší identity a najednou tohle fyziologické orgánové ženství končí a vy se s tím musíte nějak popasovat.
 

 
Zmínila jste, že je dobré o těchto věcech mluvit. Neumím si představit, že bych jednou s mužem řešila svoje fyzické chátrání. Asi bych doufala, že si toho třeba nevšimne…
Pokud je ale ten vztah živý a funkční, partner uvidí, že něco řešíte, a je na místě o tom mluvit. Nemusíte mu asi chodit ukazovat, jak vám vadnou prsa, ale můžete mluvit o tom, co cítíte. Hodně samozřejmě záleží na zralosti obou partnerů, dokážu si představit, že může být i muž, co se toho chytí, bude to používat proti vám a bude se vám vysmívat. Ale zralý chlap tohle neudělá, uvidí, že vás to bolí, že s tím zápasíte.
 
Když jsme u přechodu – co sexualita v pokročilejším věku? To je vlastně pořád poloviční tabu…
Pokud člověk zraje jako víno, stará se o sebe, rozvíjí se, v rámci partnerství zvládne nějaký ten patový moment, pak se společný vztah prohloubí – je vřelejší, ale zároveň svobodnější. Partneři dokonce mohou mít v tomto věku mnohem hlubší a intenzivnější sex, vlastně v době, kdy to ani moc nečekají, kdy třeba muž nemá tak dobrou erekci a žena není tak pohyblivá… Hloubka sexuálního prožitku v tomto věku ale může být mnohem větší než u mladších lidí, protože ti nemají tolik co nabídnout, jejich osobnost ještě není zralá. Mladší páry mají spíš takové ty superfyzické sexy, kdy muž má skvělou erekci, žena zvládne dělat v posteli bůhvíco, ale pořádně se ani nepodívají do očí, natož aby leželi v objetí, hladili se.
 
Když vás tak poslouchám, zní to jako pověstné splynutí duší z romantické literatury. Dnes jsme ale v pohledu na sex často techničtější: řešíme kolikrát, jak dlouho, bojíme se, že když přestaneme experimentovat, jde partnerství do háje. 
Vývoj doby vede k rychlým řešením – vezmeme si pomůcky, aby to bylo co nejvíc vzrušující, co nejzajímavější, nejlíp abychom o tom mohli vyprávět. A k tomu třeba SM a bonding dobře ladí, je tlak na to měnit polohy, podávat v posteli výkon… Moje zkušenost od klientů je ale taková – a teď nechci nijak hanit lidi, co mají SM praktiky rádi – že ti, co chtějí v posteli stále něco měnit, někoho si přizvat nebo chodit do klubů, se vlastně vyhýbají kontaktu s partnerem. Je mezi nimi něco, s čím se nechtějí konfrontovat. 
 
Jak to myslíte?
Podobné techniky nám vlastně pomáhají se v posteli s tím druhým vůbec nesetkat. Když má pár funkční, otevřený vztah, může být jejich sexualita z dnešního pohledu nudná – mají jednu polohu, která je jim nejmilejší, a tak ji preferují. A proč ne? V posteli přece nakonec nejde o výkon, vzrůšo, sledování porna, je to spíš o setkání s partnerem, ale i s námi samotnými. Což je ale kolikrát to, co nechceme. Intimitě, blízkosti se vyhýbáme, co to jde.
 
Proč nám to dělá takový problém?
Dneska hodně žijeme sebeprezentací – chceme nějak vypadat a nějak působit, při tom všem ale uvnitř můžeme být mnohem křehčí, zlomenější, bolavější nebo nejistější. A v posteli na to narazíte. Vyvalí se všechny ty vnitřní pochybnosti, stydíte se, a tak uhnete pohledem… Čím více partnerů máme, tím těžší je někoho k sobě pustit, je to stále větší problém.
 
Na to, jak se v posteli cítíme, má určitě vliv i emancipace.
Hlavně v tom smyslu, že hodně ohrožuje muže. V lecčems sice přebíráme žezlo, na druhou stranu od mužů očekáváme, že budou strašně mužní, pevní a rozhodní. A přitom jim to vlastně  bereme. Mám spoustu klientek, které mají problém se ženstvím, s prožíváním křehkosti, mateřskosti – tyhle veskrze ženské atributy neumějí dávat najevo. Doma se role často vymění: žena je rázná, schopná, racionální, je schopná všechno zařídit, vymyslí celou logistiku rodiny, vydělá a vedle ní povlává chlápek, který nemůže najít své místo, protože ona mu ho vlastně vyfoukla. Je to takový laskavý, milý taťka od rodiny, který si ale připadá jako poslední kolo u vozu, a vlastně se mu člověk nemůže divit, že nakonec odejde.
 
A co když se ale v ložnici ten laskavý, milý taťka rozpálí a ty role tak vyrovná?
Myslím, že pokud je žena racionální a muž spíš ženský a emoční, tak když se zavřou dveře ložnice, bude to stejné. Ne, že by nemohli mít sex a nezplodili děti, ale muž má asi pochybnosti, zda je pro tu ženu dost mužný, a ona může mít pocit, že se třeba musí stále kontrolovat. Jen hupsnutím do postele se to nevyřeší.
 
Leona Dyrehauge a její tipy pro lepší sex:
1. Je důležité, aby partneři udržovali všednodenní fyzický kontakt, dali si pusu, objali se, když odcházejí, přicházejí… A když jsou třeba jeden druhému za něco vděční, je dobré pohladit, otřít se… Pak je mnohem snazší probudit polotouhu, ze které se snáz probudí touha. Protože být úplně odříznutí, nic, nic, nic a pak chtít sex – to je strašně náročné. 
 
2. Udržovat se ve fyzické pohotovosti, na sex myslet, je základ. I když být to nějaký konkrétní den, možná bych si už od rána říkala „ježišmarjá“. Pokud ale v podobné sexuální vědomosti nežijeme, na sex nemyslíme čtrnáct dní a najednou máme překliknout, je to hodně těžké.
 
3. Mám kamarádku, která společně s manželem říká: „Lepší blbej sex než žádnej sex.“ Což je vlastně velmi sympatické, osvobodili se od nároku – prostě jdeme do toho a uvidíme, co z toho bude. To není marné. Odnímá to tlak, očekávání, osvobodí vás to.
 
Kdo je Leona Dyrehauge? Klinická psycholožka a psychoterapeutka, psychologii studovala v Praze, ve Washingtonu a dánském Aarhusu. Je vdaná (její muž je Dán, odtud exotické příjmení), má dvě děti.
 
Archiv Marianne
 
ČTĚTE TAKÉ: