Martin Finger: Jsem Držák. V práci i na baru

Na rozhovor jste přijel ze zkoušky hry, kterou připravujete v Činoherním klubu. Po určité pauze, že?

Přesně tak. Jako šéf Činoherního klubu jsem se coby herec upozadil, protože bylo třeba, aby se takzvaně vyhráli noví, mladí členové hereckého souboru a diváci si na ně zvykli. Takže jsem rok a půl nezkoušel, a teď mi začíná etapa, kdy budu půl roku pracovat jako herec na dvou hrách za sebou. První se jmenuje Milá Evičko, milý Luďku a je to první divadelní režie Beaty Parkanové.

Jste její dvorní herec, obsadila vás například do svého filmu Slovo. Takže si evidentně sednete.

Máme podobný náhled na věci a lidi kolem sebe. Po dlouhé době cítím, že budu mít velký herecký úkol, že si máknu, a to já u své práce vyhledávám. Užívám si to tím víc, že práce uměleckého šéfa je nekonečně vyčerpávající, jinak než herectví. Herectví mě i přes svoji náročnost nabíjí a občerstvuje. Po šéfovských povinnostech jsem zbitý jako pes a večer si na jeviště chodím odpočinout.

To musíte být hodně přetížený, když hraní berete jako odpočinek.

Protože mi většinou dělá radost. Až budu zase jenom hrát a šéfování převezme někdo jiný, hodně se mi uleví. 

Jaká je pro vás mezigenerační spolupráce? Překvapují vás mladí kolegové něčím a dojde občas i k nějakému střetu? 

Někdy překvapují. Nejsem z těch, kteří říkají – za nás to bylo lepší. Snažím se předat to, co považuju za univerzální: aby dělali něco opravdu svého, aby tomu věřili a aby věřili, že to má váhu. A aby si našli svoje publikum, které na ně bude chodit a bude souznít s tím, co dělají. Snažím se jim ukázat, jak docílit toho, aby sdělování vlastních témat a ty zážitky byly tak intenzivní, že to lidi přitáhne a přiměje je, aby přišli znovu. Způsoby vyprávění se liší, zpracování témat se liší, kulisy kolem nás neustále mění podobu. Ale potřeba opravdového zážitku, což je pro mě smysl divadla a umění vůbec, je pořád stejná. 

A případné neshody?

Ty nesouvisí s věkem, ale s lidmi. Chci od mladých nasát energii, zajímá mě jejich úhel pohledu. Jen současný svět je hrozně zrychlený, a tak je často i povrchní. A já pořád zdůrazňuju, aby se šlo do hloubky. Je třeba dát věcem svůj čas. Když se má na jevišti sdělit niterná, navenek málo nápadná, ovšem silná emoce tak, aby jí divák věřil, musí se tomu dát prostor, nespěchat. Od herců to vyžaduje empatii a nehranou intenzitu. Formálními kejkly toho ztěžka docílíte. Nemám rád, když herci jen říkají slova bez vnitřního náboje...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE