Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„Moje svatba byla na pohodu,“ říká Eva Adamczyková

Jak se Evě Adamczykové daří skloubit odlišný životní rytmus s manželem, hercem Markem Adamczykem? A jak se Eva vyrovnává se ztrátou rodičů?

Před naším setkáním jste ještě stihla zajet za svými koňmi. Jste ranní ptáče?

To úplně ne, ale když už vstanu, jsem ráda, že je den pak delší. Běžně vstávám v půl osmé, to není tak hrozné. A dnes to bylo u koní dost rychlé, jelikož jsou po fyzioterapii, takže jsem je jenom trochu opohybovala – to se tak u koní říká.

Kolik jich máte a jak často se za nimi dostanete?

Dva, společně se ségrou. Ale jsou to spíš hobíci, žádní nabušení sporťáci, kteří potřebují šestkrát týdně něco dělat. Samozřejmě když se to povede, je to super, jinak stačí čtyřikrát pětkrát týdně. Víc u nich bývám od jara do podzimu, to jsem hodně v Česku, takže si dopoledne odtrénuju a odpoledne trávím na koních.

Vaším dalším koníčkem je káva, prý máte i baristický kurz?

To je silné slovo. Byla jsem na kurzu alternativní přípravy kávy, jako je aeropress nebo filtr. Doma mám pákový kávovar a vlastní kafe, mlýnek a aeropress si s sebou vozím i na soustředění, je to taková moje úchylka. Rozpustné nepiju, takže si namelu a udělám kafe podle svého. Je to můj rituál.

Jak jste se k téhle zálibě dostala?

Můj dobrý kamarád pracoval v Mamacoffee, chodila jsem za ním na pokec a začalo se mi to líbit. S kamarádkou jsme pak dělaly tour po kavárnách a on nám zařídil minikurz, kde jsme byly jen my dvě a baristka z Mamacoffee, která nám všechno vysvětlila. Chodila jsem i na tematické přednášky, třeba na Prague Coffee Festival, potkávala lidi od kávy a majitele kaváren. Baví mě to.

Jaké kafe si dáte nejraději?

Hodně kyselé filtrované, jdu spíš hipsterským směrem, ale nemám problém ani s italským. Doma to střídám, občas si dám k snídani filtr, občas espresso, i s mlékem. Chuťově mi ale víc dává filtr, je zajímavější. A taky u toho hrnku strávíte víc času než u malého espressa. Lidé od kávy jsou navíc vesměs sympatičtí, třeba kluci z pražíren Nordbeans nebo Doubleshotu, od kterých si kávu kupuju.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem spokojený, místy i šťastný,“ říká v rozhovoru Vojtěch Dyk

S hercem a zpěvákem Vojtěchem Dykem (37) o natáčení filmu Il Boemo, kde si zahrál hlavní roli skladatele Josefa Myslivečka, o cestování v čase, jedné empatické kočce a o tom, proč sobě i synům omezuje čas strávený na telefonu.
marianne.cz

Trpíte, když si někdo kávu osladí nebo si zamíchá latte art?

Dřív jsem na to byla vysazená víc, teď už si říkám, že je to každého věc. Můj trenér je schopný zalít si kafe 3v1 vlažnou vodou a rovnou do toho nalít mléko. Ale nejsem fanatik, nechci s tím lidi otravovat. Piju si to svoje, a když to někdo chce ochutnat, jsem ráda.

A co degustování kávy - a třeba vína? Pijete vůbec alkohol?

Na cuppingu, tedy na ochutnávce kávy, jsem byla, bylo to fajn. Víno piju hlavně bílé, suché. K červenému jsem se ještě nepropila. Pokud jde o alkohol, záleží na tom, jestli mám přípravnou sezonu, nebo závodní. Ale myslím, že každý občas potřebuje jít na party. Mám ráda gin tonic, když mám těžký den, dám si večer skleničku, spíš na chuť. A když jdeme s klukama nebo s partičkou do hospody, s chutí si dám plzeň, v tomhle jsem správná hrdá Češka. Když se blíží sezóna, tak to omezuju, ale nemám vyloženě striktní režim. Můj typ sportovního zatížení není tak náročný na životosprávu jako vytrvalostní sporty. Tam musíte ladit úplně všechno.

V čem spočívá největší rozdíl?

Běžkaři nebo biatlonisté potřebují hlavně vytrvalost a zkrátka musí najet ty kilometry. My nemůžeme mít takhle dlouhou zátěž, protože náš sport je rychlostní, výbušný, jízda trvá minutu, minutu a půl. Vytrvalost zpomaluje, nedokázala bych se pak maximálně rychle odrazit. Zato děláme atletiku a chodíme do posilovny. Snažíme se nabrat svaly, z nich bereme sílu. Na soustředění mám dva až tři tréninky denně od pondělí do soboty, v Praze jeden až dva, někdy stačí jen posilovna, protože musím mít i čas na regeneraci. Spánek ničím nedoženete, musíte spát dlouho a dobře jíst i pít.

Jsou i dny, kdy neděláte vůbec nic?

Málokdy se stane, že ležím celý den na gauči, to jen když jsem opravdu přetažená anebo je venku ošklivo. Ale většinou sejdu aspoň projít nebo na koně.

Umíte si nicnedělání užít?

Záleží na tom, kde jsem. Praha na mě působí tak, že jsem v tenzi, mám nutkání pořád něco dělat, vymýšlet nějaký program. Lip se mi odpočívá v Krkonoších, tam jsem schopná opravdu vypnout. V Praze se to teprve učím. Možná je to tím, že jsem vyrostla na malém městě a na Prahu pořád nejsem úplně zvyklá, i když už tu mám svoje první doma, pořídila jsem si tu byt. Ale Vrchlabí pořád vnímám víc jako domov.

V Praze ale můžete víc chodit za kulturou, i díky manželovi.

Pořád nejsem zvyklá říkat manžel.

To je jasné, však máte jen pár měsíců od svatby. Každý jste z jiného světa - čím se navzájem obohacujete?

Nás se ségrou rodiče taky vedli ke kultuře, ve Vrchlabí je kulturní život docela pestrý, i když je to menší město. Chodili jsme do divadla, máme i hodně muzikálních kamarádů, ale jasně, naši byli spíš nadšenci, zatímco Markův dědeček byl spoluzakladatel Divadla za branou a psal divadelní hry. Jeho maminka pracuje v ústavu historie umění, táta nějaký čas učil na DAMU. Mám díky němu širší rozhled, navíc vidím, jak herci pracují, jak uvažují a co všechno předchází tomu, než vidíte film nebo divadlo. A já Marka zase ovlivnila v tom, že spolu víc sportujeme. Jeho rodiče nebyli žádní velcí sportovci, i když na dovolené dělali třeba pěší túry, takže zdravý pohyb měl. Když v covidu neměl práci, chodil se mnou denně na trénink, rád by v tom pokračoval, jenže pro umělce je mnohem náročnější udržet si řád. Chtěl by jít běhat nebo do posilovny, ale když je zrovna po nočním natáčení nebo natáčí celý den, už se mu pak nechce. Většinu dovolených ale trávíme sportovně.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz

A stačí vám?

My to máme na pohodu. Jsme rádi aktivní a rádi se hýbeme, ale když jsme na dovolené tři dny, nesnažíme se zvládnout věci na deset dní. Má to být dovolená, nechceme se uhnat. Takže chodíme na túry nebo si s sebou vezmeme kola, ale rozhodně to není tak, že musíme za každou cenu zvládnout tenhle výšlap nebo trasu. Kromě toho se Marek domluvil i s některými mými trenéry a už s nimi sám dělá atletiku.

Nakolik se vám překrývají volnější období?

Moc ne. Divadelní sezóna je od září do června a o prázdninách většina herců natáčí. A já mám od května letní přípravu, takže jsem převážně v Praze, ale mám skoro každý den trénink. Na podzim odjíždím na ledovce a od prosince do března jsou závody. Volný mám jen duben, a to Marek buď natáčí, nebo hraje v divadle. I kdyby měl jen jedno představení týdně, nehne s tím. Takže se často stává, že by se mnou chtěl odjet, ale nemůže. A já vím teprve asi měsíc předem, kdy kam jedu. Řídí se to podle sněhových podmínek. Ale s Markem máme nepravidelnou práci oba, takže máme jeden pro druhého pochopení. Nic si nevyčítáme.

Co bylo impulzem ke svatbě?

Zásnuby. Nijak zvlášť jsme to neřešili, ale pak jsme si řekli, že když už jsme se zasnoubili, měla by následovat svatba. Ale hlavně je nám spolu dobře. Měli jsme svatbu u nás v Krkonoších, Marek to tam má taky rád.

Byla žádost o ruku překvapení?

Vlastně ano. Nevím, co se Markovi honilo hlavou, ale nebylo to tak, že bych na to čekala. Nebyly jsme se ségrou vychovávány v tom, že svatba je zásadní věc. Takže jsem to neřešila, ale samozřejmě jsem byla mile překvapená.

Užila jste si svůj svatební den? Některé nevěsty jsou z toho hlavně na nervy.

Naštěstí jsme měli koordinátory, takže jsem ten den nemusela vůbec nic řešit. Nebyli to takoví ti typičtí s vysílačkou, ale kluk s holkou, se kterými jsme si výborně sedli. Chtěli jsme to na klid, ne aby někdo někoho sekýroval, kde má stát. Program byl volný a my si to hodně užili. Měli jsme moc hezký obřad venku a všechno hezky vyšlo. Samozřejmě jsem se skoro nestihla najíst, ale měli jsme tam kamarády, kteří nám hráli jako kapela, a jiného kamaráda coby dýdžeje. Víceméně jsem neslezla z parketu.

K tomu se dobrá fyzička hodí. Jak se poštěstilo, že jste si těsně před začátkem sezony našla čas na rozhovor a focení? (pozn. red. rozhovor proběhl v listopadu)

Nerada odjíždím třeba na měsíc. Mám tu koně, trenéři mají rodiny a chtějí s nimi být. Navíc na ledovci celé dopoledne jezdíte a odpolední trénink v posilovně není tak kvalitní, protože člověk je už unavený. Takže potřebujete přijet do Čech, během týdne nebo dvou to dohnat, a pak zase odjedete.

Předloni v prosinci jste si na trati zlomila oba kotníky. Jak taková zranění snášíte psychicky?

Už jsem jich zažila dost, tak jsem už trochu zvyklá. Je důležité se z toho nepodělat. Samozřejmě je to nepříjemné, nejvíc mi vadí, že jsem pohybově omezená a něco mě bolí. A taky mi chybí ježdění. Ale člověk je uzpůsobený na to zapomínat špatné věci. Postupně to vyhledává. Občas ležím v posteli a říkám si, jak je skvělý, že můžu normálně vstát a odejít třeba i jen na záchod. Že nemusím lézt na vozíček. Jsem vděčná za to, že chodím. To, že chci i po takovém zranění pokračovat, ale neznamená, že si nevážím zdraví, spíš mě vůbec nenapadlo, že bych přestala jezdit. Člověk o sebe trochu víc pečuje, ale minimálně to chci zakončit na dobré notě. A hlavně jezdím ráda a baví mě to.

Jak dlouho chcete ve vrcholovém sportu pokračovat?

Nad tím zatím vůbec nepřemýšlím. Nedokážu si říct od stolu, že ještě dva roky, a pak rok. Chtěla bych pokračovat, dokud mi to bude dávat smysl. Priority se samozřejmě s časem mění, ale já v tom mám zatím jasno.

Mohlo by se vám líbit

Mariana Prachařová je pankáč, co se doma barev rozhodně nebojí a nás pozvala na exkluzivní návštěvu

Sympatická mladá herečka, zpěvačka a influencerka Mariana Prachařová se před necelými dvěma lety přestěhovala do letenského bytu, který od té doby zvelebuje. Dřív světlé tóny vystřídaly divoké barvy, které k majitelce bytu skvěle ladí.
marianne.cz

Teď jste si rozpustila vlasy - ty světlé pramínky, to je melír?

Ne, ty vznikly přirozeně, od sluníčka. Nikdy jsem si vlasy nebarvila, jen asi ve čtrnácti jsem si odbarvila asi tři pramínky na blond, abych je mohla mít modré.

Nejenže jste přírodní typ, ale taky hodně žijete ekologií.

Příroda je mi blízká, mám pocit, že je mojí součástí. Možná to souvisí s tím, odkud pocházím a že trávím hodně času na horách. To na vás intenzivně působí. Sedíte na kopci a vidíte ty obrovské hory. Vidíte, co je příroda schopná dokázat. Člověk si uvědomí, jak je malinký. Asi jsem měla i dobrou výchovu od rodičů, není mi to lhostejné. Lidé dnes utíkají do přírody, protože si v ní lépe odpočinou. Připadá mi super, že k ekologii tíhnou i mladší lidé než já, i teenageři. Zároveň si ale uvědomuju, že můj životní styl není nic ekologického, jezdím dlouhé trasy, někdy i létám. Snažím se ale najít kompromis, a až přestanu závodit, určitě to půjde lip. Uvědomuju si i to, že obří mezinárodní akce nejsou v tomto ohledu nic skvělého. Český olympijský výbor měl nedávno konferenci na téma, co dělat pro to, aby byl sport udržitelnější, ekologičtější i ekonomičtější. A sama v každodenním životě čím dál víc směřuju k minimalismu.

Jak to vypadá v praxi?

Je to dost těžké, i vzhledem k tomu, že mám řadu spoluprací, partnerů, sponzorů. Ale snažím se odříkat si zbytečnosti, nenakupovat impulzivně. Zero waste a hromadění věcí je pro mě velké téma. Dřív bývali lidé úspornější, viděla jsem to u rodičů. Dnes si můžeme koupit všechno hned. Když už pořizuju něco většího, přemýšlím nad tím, jestli to opravdu potřebuju. To se týká i koní, tam taky můžete mít miliardu věcí, které jsou trochu zbytečné a zároveň trochu super. Jenže když koni koupíte deset deček, nebude šťastnější. Takže radši investuju do výživy, do svého vzdělání nebo s koňmi jedu na kurzy a nakupuju na ně z druhé ruky. Taky ráda nakupuju bez obalu. Uvažovala jsem i o vermikompostéru, ale žijeme v bytě a často jezdím pryč, takže to zatím nejde. Po Praze většinou jezdím hromadnou dopravou, a když na chalupě potřebuju třeba vozík, půjčím si ho ve stavebninách. Pořád hledám rovnováhu. A baví mě podporovat firmy a lidi, kteří mají dobré nápady a zlepšováky týkající se udržitelnosti. Taky jím méně masa než dřív, což mi docela jde.

Prý dobře vaříte.

No nevím. Zrovna včera jsme se s Markem bavili o tom, že teď moc nevaříme. Když jsem byla zraněná, vypadla jsem z toho, a teď mám zase narvaný kalendář. Ale chtěla bych se k tomu vrátit, je příjemné vařit si doma a mít řád. Prospívá to všemu a všem. Teď je to se mnou ale bída.

Několikrát jste se zmínila o rodičích. Jak jste se smiřovala s tím, že tak brzy odešli? Určitě se vám stýská.

Nějak s tím žiju, někdy je to lepší, někdy horší. Stesk, to je ta nejsilnější emoce, to máte pravdu. Na začátku si člověk tu ztrátu zase tolik neuvědomuje, to přijde až později. Třeba zrovna na svatbě - k oltáři mě vedla ségra. Mám pocit, že jsem se s odchodem rodičů srovnávala hlavně tím, že jsem si to prožila. Že si dovolíte prožít smutek a věříte, že se to bude dál zlepšovat. Taťka byl hodně nemocný, tam to byla otázka času, u mamky to bylo náhlé a rychlé. Samozřejmě je mi líto, že už tu nejsou, vždyť rodiče jsou základní pilíř. Ale mám Marka, ségru, zbytek rodiny a kamarády. A pomohl mi i můj životní styl, to, že jezdím na hory a jsem v prostředí, které mi dělá dobře na duši. Myslím ale, že si to člověk doprožívá celý zbytek života. V těžkých situacích to na něj dolehne.

Co v takové chvíli pomáhá?

Pomáhají mi představy, že se na mě rodiče dívají - třeba zrovna na té svatbě. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s hercem Andrewem Garfieldem, kterému umřela maminka a v talk show se toho tématu dotkli. Byl naměkko, bylo znát, jak je to pro něj těžké, ale říkal - jsem hrozně rád, že se mě na to ptáte. A že vlastně rád smutní, protože ten smutek je nevyslovená láska, kterou jste svým blízkým nestačili vyjádřit. Že je to vlastně dobré. To ve mně velmi silně zarezonovalo. Měl na krajíčku, a přesto o tom rád mluvil a rád na mámu vzpomínal. Naprosto s ním souhlasím. Nejsem pro to, aby v sobě člověk smutek a stesk zadupal, zakazoval si je cítit. Samozřejmě nesmí nastat ten druhý extrém, že vás to sejme - nebo maximálně na chvilku. Asi mi pomáhá i to, že o rodičích i o svých pocitech mluvím. Tím mluvením si plno věcí uvědomím. Ano, stýská se mi, ale nic s tím neudělám.

Rodiče v nás navíc de facto žijí dál.

Přesně. I to, co na sobě člověk nemá rád, má po rodičích. Ta největší vzpomínka na ně jsem já se ségrou. A všechny ty společné příhody a naši kamarádi. A je pravda, že kdykoli si na toho člověka vzpomenete, je s vámi. Proto je život tak vzácný, že je limitovaný. Asi je to tak správně.

Mohlo by se vám líbit

„Být citlivý neznamená být slabý,“ říká v rozhovoru Daniel Krejčík

Herec Daniel Krejčík (28) už má za sebou tolik životních kotrmelců, že by vydaly na knihu. A tu taky píše – má název Nadělení a vyjde letos na podzim. Na zámku v Osečanech jsme si povídali o síle citlivých, nebezpečí vyhoření, partnerských krizích i touze po dítěti.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Rodina a děti
Jak zabavit děti v autě při dlouhé cestě na dovolenou? 8 tipů na hry a aktivity, které budou bavit celou rodinu

Jak zabavit děti v autě při dlouhé cestě na dovolenou? 8 tipů na hry a aktivity, které budou bavit celou rodinu

Tradice
Kapličky nebyly jen místem k modlitbě, významů měly víc, než byste možná řekli

Kapličky nebyly jen místem k modlitbě, významů měly víc, než byste možná řekli

Zábava
Kvíz: Princ George slaví narozeniny! Co víte o budoucím britském královi? Otestujte se

Kvíz: Princ George slaví narozeniny! Co víte o budoucím britském královi? Otestujte se