Rozhovory
Přísně tajný život Terezy V.
Ještě jí není ani třicet, přesto je už minimálně pět let považována za českou hereckou superstar. O jejím životě ale vlastně nikdo nic neví. Tereza si žije po svém – společenské tanečky ji nezajímají, s novináři se nebaví. Pro Marianne udělala výjimku.
Foto: Benedikt Renč
S Terezou Voříškovou jsem se poprvé potkala před osmi lety. I tehdy jsme spolu dělaly rozhovor, vzpomínám si, jak jsme se nasmály, když jsme se vzájemně svěřovaly se svou vášní k jídlu. Už tenkrát trvala na tom, že nechce být žádnou šoubyznysovou loutkou. Která herečka netvrdí v osmnácti něco podobného? Kývala jsem a v duchu si říkala, že čas a hypotéka ukážou…
Jenomže Tereza to dala. Umí říkat ne všem těm „nabídkám, které se neodmítají“. Taky velice pečlivě rozlišuje mezi soukromým a veřejným životem – ten veřejný, to jsou výhradně její filmové, televizní a divadelní role. Žádné skandály, žádné večírky, žádné rozhovory do médií… V tomhle mě Tereza fascinuje. Během rozhovoru to ale člověku práci zrovna neulehčí.
Tereza pečlivě volí slova, hlídá si, co řekne a co ne, o svůj život se s médii rozhodně dělit nehodlá. Rozzáří se, až když začne mluvit o charitativním festivalu Mental Power, který vnímá jako svou druhou práci.
Vidíme se po osmi letech. Jak jste se za tu dobu změnila?
Cítím se dospělejší. Ale že bych byla vyklidněnější, to ne.
Skutečně? Tak schválně, kdy jste naposled udělala něco, co jste nikdy předtím neudělala?
Od dětství jsem chtěla zažít pořádnou dortovou bitku. A podařilo se – nedávno. Bohužel se odehrála u mě v bytě. Doteď ještě nacházím stopy cheesecaků, uklízela jsem tři dny, dorty byly všude, po stěnách, v parketách a na stropě.
Tak to asi muselo být divoké!
Bylo to krásný! Když proletěl vzduchem první kus dortu, všichni se zarazili. Dívali jsme se na sebe, jako že už jsme velký a že házet jídlem se nemá. A pak jsem najednou stála uprostřed totální bitvy. Dospělí jako děti, kouzelný.
Za těch pár let, co jsme se neviděly, se vaše kariéra dost posunula. Jako jedna z mála hodně točíte i v zahraničních produkcích.
Ty mě baví hrozně moc! Chtěla bych v zahraničí točit ještě víc, je to neuvěřitelná škola. Ale i krok do nejistoty. Když jde o zahraniční práci, procházím různými fázemi. Nejprve tu práci šíleně chci, a když projdu castingem a roli dostanu, tak se z toho vždycky skoro složím.
Celý rozhovor si můžete přečíst v červnové Marianne.
