ROZÁLIE HAVELKOVÁ: Holka od cirkusu

Rozhovor děláme na pražské Kampě, nedaleko Sovových mlýnů, tedy místa, které je silně spjato se jménem Medy Mládkové. Tady trávíte poslední dobou asi hodně času, že?

Ano, mám teď zhruba hodinu, než mi začne zkouška na představení Meda, ve kterém hraju hned několik rolí. Nejpodstatnější je postava Micky, Mediny sestřenice, která její život silně ovlivnila. V představení zazní její motto: „Když chceš, můžeš!“ A jak tu teď sedíme vedle Sovových mlýnů, je mi jasné, že právě touto větou se paní Mládková řídila celý život – co si umanula, to se jí podařilo. Pak taky hraju tanečnici, která vystupovala spolu s Medou v kabaretu, a v závěru hry se ještě objevím v malé roli moderátorky, kterou Meda svou inteligencí a suverenitou šíleně potupí.

Vaším tatínkem je herec a hudebník Ondřej Havelka, maminka Alice Kovacsová je designérka. Očekávalo se od vás, že půjdete uměleckým směrem, podobně jako rodiče?

Hudbě a tanci jsem se věnovala odmalička. Táta mě tahal na svoje premiéry divadel i opery, máma mě vodila do divadla Minor a z Minoru nebo jiných dětských divadel rovnou do jazzových klubů. Hrála jsem na piano, na harmoniku a hlavně tančila flamenco. Takže se očekávalo, že se stanu uznávanou biochemičkou. (smích)

Uvědomovala jste si jako malá holka, že máte slavné rodiče?

Jako úplně malá jsem to nevnímala vůbec. A když jsem to později vnímat začala, neměla jsem ráda, pokud to někdo zdůrazňoval. Pamatuju si, jak jsem byla na táboře s dcerou kytaristy od táty z kapely a ona schválně rozhlašovala: „Já jsem dcera kytaristy, který hraje s Ondřejem Havelkou, a tohle je jeho dcera!“ Nenáviděla jsem ji za to, nechápala jsem, proč to říká. Když se moje příjmení někde provalí, lidi mě většinou začnou vnímat jinak.

Jak se to projevuje?

Okolí zpozorní. Což je občas výhoda, ale někdy to lidi zbytečně ovlivňuje. Já sama se radši nepředstavuju celým jménem a baví mě, když se lidi nejdřív chovají normálně, a pak, když zazní „Havelková“, chování mění. Víc se o mě zajímají, což mi přijde vtipný. Přitom jsem to jméno ani neproslavila já.

Vím o vás, že jste se věnovala i modelingu.

Modeling jsem chtěla zkusit, a protože jsem byla hezká a hubená, tak jsem ho zkusila. Ale dlouho jsem u něj nevydržela, vůbec mě to nebavilo.

Takže teď už se věnujete čistě jen divadlu a hudbě?

To mě teď živí. Ale občas mi připadá , že hrozně hloupnu, takže bych ještě chtěla studovat český jazyk a literaturu. Ne, že bych měla ambice stát se učitelkou češtiny, nebo snad spisovatelkou, literatura mě ale hrozně baví a chtěla bych se v tomto směru rozvíjet. Občas, když koncertů není moc, hlídám děti a uvažuju i o tom, že bych pracovala v lesní školce.

K práci s dětmi měla blízko i vaše babička, kterou zná moje generace dětí vyrůstajících na počátku milénia jako Libušku z Kouzelné školky. Jaký jste měly vztah?

Krásný. Sice jsme se sblížily až později, pravidelně vídat jsem ji začala, až když mi bylo asi třináct, ale měly jsme se rády. Jezdila jsem k ní o víkendu na výlet autobusem, já bydlela na Smíchově a ona až na Proseku! Vyprávěla mi o svém mládí, o svých prvních chlapcích a o tom, jak byla za války na povinných pracích v Německu. S přibývajícím věkem už trošku zapomínala, takže...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE, kterou si můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.