Rozhovor s lékařkou Miroslavou Skovajsovou: Rakovina prsu? Jen trochu komplikovanější zlomenina

Myslíte, že je rakovina pořád ještě velký strašák, o kterém lidi raději moc nemluví?

Když se řekne, že někdo onemocněl rakovinou, tak se rovnou všichni chytají za hlavu a říkají – to je konečná. Jenže by se měli zeptat, rakovina čeho, jaké části těla? To je hrozně důležité. Rakovina mozku – to je jako uragán a podle toho je i boj s ní velmi obtížný. Ve srovnání s tím rakovina prsu včas nalezná, to je jako zlomenina – někdy trochu komplikovanější. V tom je obrovský rozdíl, ale to si veřejnost obvykle neuvědomuje. A tak jak je veliký rozdíl v léčitelnosti typů rakoviny, je veliký rozdíl v záchytnosti. Rakoviny se dělí na ty, které lze nalézt včas, a ty, které nelze. Nalezitelné rakoviny vybízí k prevenci: to jsou nádory prsů, gynekologická oblast, také melanomy kůže, nádory tlustého střeva a ledvin, u mužů prostata. Asi nedokážeme lidi zbavit strachu, ale ti, kteří mají uši nastavené a hlavy otevřené, si položí otázku – rakovinu čeho?

Chodí dnes ženy častěji na preventivní vyšetření než kdysi?

Rozdělím lidi na muže a ženy… Muži zatím váznou. Ženy se v poslední době nesmírně zlepšují, a když sem k nám přijdou, ptám se jich, hlavně těch mladých, proč přicházejí. Důvody jsou různé a těší mě, když řeknou, že přišly proto, že v jejich rodinách se vyskytnul nádor prsu. Dřív se totiž o zhoubných nádorech v rodinách nemluvilo, říkalo se, babička měla „to“, ale slovo rakovina se nevyslovilo. Dnes mladé ženy přicházejí a sypou z rukávu, kdo všechno u nich v rodině rakovinu měl. To je za těch dvacet let, co se mamologii věnuji, opravdu posun. Problém rakoviny se odtabuizoval, lidi se nestydí povídat si mezi sebou o svých těžkostech i nemocech. Hlavně ženské to probírají – jdou na kávu a proberou i nemoci. To dřív nebývalo, to je velká změna. Před třiceti lety by o zdraví bez určité cenzury nemluvily.

Můžou za to i celebrity, které se veřejně přiznají k onemocnění?

Tady nám to ty celebrity natírají. (směje se) Nám, kteří se celý život snažíme o rakovině a o prevenci mluvit. Pak stačí, když Chantal Poullain řekne, že měla rakovinu prsu, a hned sem přijdou všechny její obdivovatelky, aby se nechaly preventivně vyšetřit. Lidi prostě reagují víc, když něco řekne známý člověk, a my musíme být rádi, že s tím celebrity začaly. Na začátku devadesátých let se nemoci celebrit tajily, a my jsme to uměli utajit. Dnes se domlouváme na tom, kdy se ona celebrita rozhodne to pustit ven, a čekáme na její povolení, kdy můžeme my, zdravotníci, její jméno v souvislosti s rakovinou prsu zmínit. To by před deseti patnácti lety nebylo možné, to je rovněž velký posun. Vezměte si, co udělala s veřejností Angelina Jolie…

...nechala si preventivně odstranit obě prsa, co si o tom myslíte? Nebylo to zbytečné?

To je tak – Angelina je nosička genu, který jí předurčuje 90% pravděpodobnost, že onemocní rakovinou prsu. Tahle drastická prevence - odstranění prsu - se doporučuje pouze nosičkám této mutace genu BRCA1 nebo BRCA2.... Kolik jich žije u nás v České republice, se přesně neví, mutace genu se začala testovat až po roce 2005, takže je to mladá záležitost. Víme, že z těch žen, které rakovinou prsu onemocní, je nositelkami mutace jen pár procent. Nejde o děsivé číslo, ale ženy které jsou prokázanými nosičkami, to mají opravdu složité. Ony vlastně žijí s pocitem čekání na rakovinu. Pokud je žena ve stejné situaci jako Angelina Jolie, pak je ten nepříjemný zákrok zapotřebí.

Jak to, že někdo rakovinou prsu onemocní, přestože žije zdravě, a jiný ne? A co si myslíte o tom, že rakovina je nemoc strachu?

Když někde čtu, že za rakovinu můžou tuky a podobně, připadá mi to úsměvné. Někteří lidé úzkostlivě dodržují všechny doporučené zdravé životní styly, jsou tak úzkostní v dodržování všeho, co je uznávaně zdravé, že se u nich nakonec ta rakovina objeví. Ano, souhlasím s tím, že rakovina může být nemoc strachu a příznak strachu, ale bude to mnohem komplexnější. Rakovina má stejně jako jiné nemoci hluboké a komplikované kořeny, podle mého názoru patří do skupiny nemocí psychosomatického původu. Naše západní medicína o tom hovoří opatrně, neochotně, ale již tento původ nemoci připouští.

Jak to vnímáte vy? Vy už to připouštíte?

Já to nejen připouštím, já to vidím na pacientkách, které jsou pozitivně diagnostikované. U většiny z nich se předávají rodinná tabu, nevyřešené vztahy. Celkově je ta problematika ale samozřejmě mnohem komplikovanější... to bychom se dostali do tématu, ve kterém bych nebyla odborníkem. Chci jen říct, a nestydím se za to, že s nadšením sleduji výsledky léčebných postupů tradiční čínské medicíny nebo z novodobé západní medicíny, například homeopatii. Žádná z těchto metod nejde naučit v rámci jednoho kurzi, jak se mnozí domnívají. Stejně jako u medicínského vzdělání, které jsme absolvovali všichni lékaři, které jsme oprávnění lékařské povolání vykonávat, jde o léta studia a praxe. Stále více si uvědomuji, jako výhodu je mít medicínské univerzitní vzdělání a k tomu přidat buď východní tradiční medicínu, nebo zmíněnou homeopatii. Pokud je například homeopatický lékař skutečně citlivý a zkušený, má schopnost najít odpovídající konsituční lék, mohou nastat děje, které vám pomůžou vynést na světlo něco, co si v sobě nosíte a držíte, ani to nevíte, protože jste to dávno zapomněla. Odhalení původně ukrytého přinese úlevu, změnu v uvažování, v chování. A o to jde – zbavovat se nezbavitelného. To jsou klíče ke zdraví.

Takže bychom měli začít v hlavě?

Určitě je to lepší než držet dietu. A platí, že ve zdravém těle zdravý duch. Já bych to ale obrátila – zdravý duch je obalen zdravým tělem. Tím jsme to udělali ještě složitější, že? Říkat tedy, choďte brzo spát, nejezte to a to, hodně kojte, a nedostanete rakovinu, to nefunguje. Doporučený recept neexistuje.

Má tedy smysl chodit na mamograf?

Ti, kteří začali pracovat na své duši a myšlenkách, kteří se snaží o skutečnou primární prevenci, mají před sebou nesmírně dlouhou cestu. Záleží na tom, na koho přitom narazí, jak se jim bude cesta zbavování se balastů dařit. Pozor, také se mohou vydat špatným směrem. Zbývá nám tedy sekundární ověřená prevence, pokusit se ten špatný program, nádor, najít dřív, než je pozdě. A to mamograf dokáže.

Stačí chodit pouze na mamograf? Nebo je důležité i samovyšetření?

Samovyšetření by se mělo stát naučeným chováním ženy. Hlavně mluvím do duše těm mladým, kterým není ani třicet. Říkám jim – naučte se poznat, jak vaše prsní žláza vypadá po menstruaci, sáhněte si na sebe, deset minut vás nezabije. Žena, která je citlivá, si dokáže poměrně snadno najít i malý nádor. Většina těch prsních nádorů roste pomalu, po milimetrech, ale jsou nádory, které rostou rychle, známe je pod pojmem intervalový nádor. Paní jde na mamograf v lednu a v červenci si něco při samovyšetření najde, a když prohlížíte ty snímky nazpět, tak vidíte, že tam opravdu nic nebylo, žádné známky nádoru. Proto by každá žena měla znát svoje prsa a vyšetřovat si je. Musíme připustit, že ani lékaři nejsou neomylní.

Jak ženy přijímají pozitivní diagnózu?

Už líp než kdysi, zmizela panika… Už totiž znají příběhy celebrit, vidí konkrétní Chantal, Annu K, Veroniku Freimannovou… vidí je hrát, žít, vidí, jak jsou krásné i po té léčbě. To je pro nově nemocné velmi pozitivní. Na druhou stranu, když jim oznamujeme tu nepříjemnou diagnózu, zejména těm, které to nečekaly a jsou zaskočené, máme ihned co nabízet. Teď pláčete, ale my jsme štěstím bez sebe, protože jsme tu nemoc našli včas a zachránili jsme vám život, a vy nepřijdete o prs, nebudete mít chemoterapii a pak nám dáte za pravdu. Kolikrát se ty ženy rozesmějí a řeknou, no tak jo, přežily jsme už hodně, přežijeme i tohle… Zajímavé je, řekla bych právě z hlediska psychoomatiky, že ty ženy, které neměly žádné příznaky, které skutečně přišly jen na preventivní vyšetření, mi velmi často řeknou – já jsem ale měla tušení…

Takže žádný zázrak, ale ženská intuice?

Kdo si zachoval schopnost intuice, umí se ubránit lecčemu, třeba i rakovině. Myslím si, že když začnou ženy používat svoji intuici a začnou uvažovat o tom, proč je ta nemoc zastavila, když začnou žít bez balastu, dokážou ho odhodit, zbavit se opakování určitých zraňujících situací, ale i lidí, kteří je umí zraňovat a přinášejí jim hlavně negativní pocity, tak jasně vidím, že ty ženy se utkají i s poměrně vysokým stupněm nemoci. Ano, máme lepší léčbu, máme chemoterapii, umíme bezpečně odoperovat ten nádor, umíme vystopovat metastáze… Medicína pomáhá, ale základ je člověk, jeho uvažování. Kdo tohle zvládne a řekne si, že bude žít tak, jak chce, nebude dělat to, co mu někdo vnucuje, pak přijde jakési osvobození, které pomáhá bojovat i s velmi nepříznivým stádiem choroby, o tom jsem přesvědčená. Jsem prostě přesvědčená o tom, že je to hodně o vnitřní svobodě, a zkušenost s nemocí k té svobodě paradoxně může pomoct.

Co o ní možná nevíte...

• Od roku 1988 se věnuje mamodiagnostice.

• Je předsedkyní Asociace mamodiagnostiků ČR – sdružení radiologů, kteří se specializují na diagnostiku onemocnění mléčné žlázy.

• Je zakladatelkou a propagátorkou jednodenní diagnostiky prsu.

• V roce 2011 založila novou diagnostickou jednotku specializovanou na choroby prsu BREAST UNIT PRAGUE – Mamma centrum Háje.