Viktorie Beldová: Síla genů

Vypadá jako holčička, klidně byste jí řekli o občanku, kdyby si chtěla koupit třeba lahev vína. Ovšem jen do doby, než začne mluvit o práci a o tom, jak to v Česku vypadá s uměním. To se pořádně rozčílí.„Pro mnoho lidí je důležité mít velkou televizi, velké auto, velký dům. Ale šperk nebo obraz? Zbytečnost,“ postěžovala si. 

 

Na den mám dva prstýnky, zlatý a stříbrný od tatínka, a pecky v uších. Ty nejsou od nás, ale dostala jsem je a mám je ráda. Když jdu ven a můžu se hezky oblíknout, mám ráda stříbro, zlato, ale i mosaz. Záleží na příležitosti. Mám taky moc ráda perly, ale když si je vezmu, ještě se v nich necítím.

 

On původně nebyl šperkař, vystudoval obchodní akademii. Pracoval v bance v Hamburku, kde dostal definitivu, chtěl ale dělat něco jiného. Nalodil se na loď jako stevard a připlul do Ameriky. Dostali se s kamarádem bez povolení na břeh, ale měli to štěstí, že získali práci zdravotního bratra v nemocnici. Mohli tak požádat o doklady a zůstat. Protože pocházel z Turnova, napadlo ho založit v New Yorku firmu na výrobu umělých perel a bižuterie. Dílnu pak měl i v Turnově a po krachu na newyorské burze mu právě ta zůstala. Naší rodině se vrátila na začátku devadesátých let. 

Já sama ale šperkařské řemeslo nestudovala, chodila jsem na gymnázium a na VŠUP, obor produktový design. Ale učím se.

 

Když máte v rodině dva nejlepší šperkaře v Čechách… Je to jako bych chodila do učení.  

 

Když jsem byla malá, všechno umělecké mi na dětské úrovni šlo. Kreslila jsem, modelovala, zpívala. Chtěla jsem hrát a zpívat, v osmi jsem kamarádovi, který se mě zeptal, co budu dělat, odpověděla, že nevím, ale určitě něco na veřejnosti. Nakonec jsem šla na gympl. Tam jsem ale zjistila, že mám velká omezení vědeckého charakteru. (smích)