Od září působí jako hudební ředitel Královské opery v Londýně. Už nyní ale ví, že za tři roky bude stát v čele České filharmonie. Vést dva až tři orchestry naráz a do toho hostovat po celém světě je pro dirigenta Jakuba Hrůšu (44) vlastně běžné pracovní tempo. Jak se mu s rodinou žije v Londýně? Vede své děti k hudbě? A proč jim namlouvá vlastní audioknihy?
Moje první představení bude Pucciniho Tosca, začínáme zkoušet uprostřed srpna (videorozhovor se konal v červnu -pozn. red.). Pucciniho operu dělám po dlouhé době, tahle je navíc velice známá, takže si noty beru všude s sebou. Mám je tu i teď, i když jsem zrovna v Lipsku s Orchestrem Gewandhausu a úplně jiným programem. Dopoledne jsme zkoušeli Brahmse, Honeggera a Bacha, teď jsem se naobědval, a než jste se objevila na monitoru, už jsem si tady začal něco čmárat do Toscy. Vždycky říkám, že si partituru do slova a do písmene dávám pod polštář. Kdykoli mám chvilku, tak se do ní dívám.
Na každé straně je asi tak tisíc pět set informací a každá nota se dá zahrát na tisíc způsobů. Stejně jako když se někdo při rallye v autě dobře orientuje v mapě, i já jako dirigent vím, co tam mám sledovat. Nicméně to největší potěšení studia not je zkusit si najít tolik času, aby člověk mohl projít opravdu úplně všechno. Jsou to mistrovská díla, kde každá nota má svůj smysl, účel a krásu. Úkolem dirigenta není v partituře cokoli měnit, ale noty fungují jako písmena ve slovech, větách, monolozích a dialozích třeba v divadelní hře. Každé slovo a větu si musím představit s konkrétním charakterem, náladou a v konkrétním kontextu a plus minus nazpaměť vědět, co tam je, abych potom, když stojím před orchestrem, už nemusel ani v nejmenším přemýšlet, co vlastně dělám. Musím partituru perfektně znát, abych se mohl soustředit už jen na to, jak se ty věci mají udělat.
Tam už se neschováte. Muzikanti i pěvci o dirigentech říkají, že tam stojí v podstatě jako nazí. Všichni dokonale vědí, jestli to ovládáte, nebo ne. Často musím taky přemýšlet, co jim říct, aby je to ještě inspirovalo, protože jsou to v mém případě ti nejúžasnější pěvci světa. Všichni, kdo tam zpívají a hrají, už to fakticky nesmírně dobře znají. Drtivá většina z nich to dělala už mockrát v životě, třeba i stokrát. Mým úkolem není jim to nějak zpřeházet nebo totálně postavit na hlavu, ale najít k tomu ještě nějaký další podnět, který je inspiruje udělat zase krok dál.
Metod studia not je mnoho. Někdy má člověk pocit, že nad tím chce dumat spíš analyticky a rozklíčovat všechno, co tam je, protože hudba je dost exaktně zapsaná. To není jenom nějaká pocitovka, zejména ne tento typ hudby, kde má každý nástroj a každá fráze svůj smysl. Jindy se můžete nechat trochu unášet fantazií a představovat si, jak ideálně s nějakým úplně nejúžasnějším pěvcem světa partituru ztvárnit. Spíš než informace hledám inspiraci a patří k tomu i poslech. Dnes je to samozřejmě komfortní, až rozmazlující, ale před dvaceti lety jsem si všude vozil takovou malou diskotéku cédéček. A když jsem doma nebo někde ve zkušebně a mám chvilku, tak si to dirigentským způsobem, což je asi srandovní a nikdo by to neměl publikovat, i hraju a zpívám. Mít i takovou aktivitu je totiž hrozně důležité. Nejsem profesní pěvec ani pianista, ale hraju dost dobře na to, abych si na klavíru mohl přiblížit zvuk orchestru. Člověk to pak poznává prsty i hlasivkami a vycítí, kde je potřeba se nadechnout, kam vede fráze, která slova jsou obtížná na výslovnost... Je to nekončící proces, který musíte mít ráda, abyste se nezděsila, že takové studium trvá v případě náročných děl třeba i několik let.
Teď už je to lepší, protože jsem tam už mezitím měl možnost dirigovat Janáčkovu operu Její pastorkyňa neboli Jenůfa, jak se uvádí v zahraničí, a to pro mě byl zásadní zlom. Člověk si to těžko představí, ve vzduchu bylo určité napětí. Já jsem si už opravdu hrozně přál začít pracovat dirigentsky, ne jen schůzovat, plánovat, poznávat lidi a seznamovat se s prostředím - to všechno jsou pro dirigenta druhotné věci. Prvotní je opravdu tvořit hudbu a to jsem dlouho nemohl. Všichni měli mnoho dobrých důvodů mě do té funkce jmenovat a bylo to celkem jednohlasné rozhodnutí. Ale když pak toho člověka nevidíte měsíce, ba roky, tak si říkáte: Je to vlastně správná volba? Máme toho nejlepšího? Musíme si to s ním zase zkusit, abychom věděli, jestli jsme se trefili. Na Jenůfě to byla tak úžasná a myslím oboustranně uspokojující spolupráce, že jsme si díky ní i bez velkých slov - ale vlastně i s nimi - emocionálně uvědomili, že jsme se obě strany rozhodly správně.
V podstatě jedna generace lidí má Královskou operu spojenou jen s ním. Tamní publikum pro mě bylo donedávna trochu neznámou a po svém jmenování jsem nedokázal odhadnout, jestli budou ti nejskalnější příznivci a fanoušci opery, což jsou tisíce lidí, spokojení. Očekávání můžou být všelijaká. Ale po uvedení Jenůfy byly reakce úžasně srdečné, včetně pár úplně odzbrojujících. Jeden pán na mě asi dvě hodiny čekal u uměleckého vchodu - nevěděl jsem, že tam někdo je, a zdržoval jsem se ještě různými povinnostmi i radostmi. Když jsem vyšel ven, tak mi říká, že chodí v podstatě na každé představení. Byl to takový až trochu operní fanatik, ale právě to je ten lakmusový papírek. A pokračoval: „Já tady na vás čekám, abych vám řekl, že se mi ulevilo. Já i někteří další lidi jsme měli strach, co teď s operou bude, když ten náš Pappano odchází. No a chci vám říct, že jsme se všichni naprosto uklidnili. Opera je v nejlepších rukou." Takové příhody mi pomáhají stres z té zodpovědnosti nechci říct úplně setřást, ale vnímat ho s větší lehkostí.
Tím, že budu v Londýně řekněme půl roku z každé sezony, se konečně dočkám toho, co jiní mají asi běžně: budu usínat ve své posteli a po práci se vracet domů. Což jsem doteď většinou neměl. Ale zvládali jsme to dobře. Zaprvé, v Anglii je hodně pravidelných prázdnin, takže kdykoli končí škola, tak se rodina víceméně automaticky přemisťuje tam, kde jsem já, ať už je to v Praze, nebo jinde. Snažím se být vždycky aspoň tak každý druhý víkend doma. A potom zhruba jednou za čtvrtletí mám nějaké týdenní okno a jsem s rodinou.
Vždycky říkám, že s lidmi, které má člověk rád, je lepší být intenzivně i třeba jen krátký čas než napůl, bezmyšlenkovitě každodenně. Podle toho se snažíme řídit a děti to celkem berou, protože mě tak i odjakživa znají. Možnost, že budu doma častěji, která se s nabídkou v Londýně otevřela, jsem ale pochopitelně uvítal.
Mají domovy dva - Londýn a Prahu. Bamberk je pro ně taková „chalupa", kde máme zaparkovaná kola a kde jsme jako rodina společně jednou dvakrát do roka. Jako dirigent jsem tam samozřejmě velmi pravidelně. Oblíbenost těch dvou domovů se dětem různě mění, třeba podle toho, jak je zrovna náročná škola. Pak najednou začnou na Londýn trochu nadávat a o to víc se těší do Čech. Ale je to trochu nespravedlivé, protože Londýn na ně klade nároky v podobě školy a Prahu zažívají hlavně v odpočinkových fázích, takže ji mají spojenou spíš s příjemnými věcmi. Na druhou stranu si asi uvědomují, jak dobře se jim v Londýně v těch školách, na které máme štěstí, vede. Je to dost konkurenční a nelítostné prostředí, dostat se v Londýně na opravdu kvalitní školu je velký záhul. Z vykládání od kamarádů z Česka vědí, jak to chodí ve školách u nás. Někdy úplně nechápou, jak je možné, že je to jinde nastavené jinak.
Jsou zcela bilingvní, takže některé věci vyjádří líp anglicky, některé česky, ale oba jazyky u nich žijí svým životem. Jejich rodnou řečí je jednoznačně čeština, protože jsme celá rodina česká, ale vzdělání víceméně celé dostávají anglicky. Mluvit česky je pro ně úplně bez problému, ale když mají číst nějaký složitější text, tak jim to v češtině jde trochu pomaleji než anglicky, a když píšou, dělají některé chyby. Ale v době, kdy AI všechno vmžiku opraví, s tím už nějak dokážou vyjít. Navíc čeština je oproti angličtině dost pravidelný jazyk. Když se naučíte pravidla pravopisu, tak to podle nich funguje. Což je v angličtině naopak, tam když nevíte, jak co je, tak ztroskotáte.
Věnují, neunikly tomu! (smích) U dcery Beatky, které bude dvanáct, se to teď začíná, řekl bych, uspokojivě lámat. Sama přichází na to, že ji hudba může velmi bavit. Je čím dál tím těžší u téhle poměrně náročné disciplíny, jako je třeba hra na housle, děti udržet. Nevzdali jsme to, i když já jsem několikrát už tu tendenci měl, protože probíhaly různé dílčí scénky. Jsem ale rád, že jsem to nikdy neudělal. Hudba je obklopuje i mimo cvičení, není to jen dril, prostupuje život naší rodiny. Protože hodně věřím na to, že aby člověk něco v té naší branži opravdu poznal, musí to slyšet živě, nejen z nahrávky, tak se chodím do opery na spoustu věcí dívat a jdeme vždycky rádi společně. Bereme děti na všechno naprosto nezávisle na doporučeních, od kolika let se kam má a nemá chodit. Děti jsou úžasné houby, které svým způsobem pochopí i velice náročné věci. U Beatky je to úplně fascinující, teď jsme byli na Wagnerově Valkýře a celé ty čtyři hodiny byla v naprosté pozornosti, zíral jsem na to dost překvapeně. Bylo zajímavé pak slyšet její otázky, které byly jiné, než by položil kterýkoli dospělý, ale rozhodně nebyly ani v nejmenším mimo. Mladší Martin, kterému je devět, má k hudbě taky moc hezký vztah, oba studují každou sobotu na Royal Academy of Music. Ani jeden zatím neříká, že by chtěli, aby z nich byli virtuózní instrumentalisté, ale zdá se mi, že budou mít k hudbě vztah nejen jako k něčemu, co konzumují, ale budou v ní i aktivní. Což je podle mě důležité, aktivita je klíčová. Zažít, jaký je to pocit, něco opravdu vytvářet, ne jenom zmáčknout knoflík nebo jít na koncert, kde hrají jiní. To je jiná dimenze.
Teď čtu Hraběte Monte Crista od Alexandra Dumase a jsem asi na straně 650. Tam je mnoho děje, ale taky mnoho popisů společenské situace, takže to nemá úplně vždycky spád, ale svoji roli to plní. Je to způsob, jakým zůstáváme v kontaktu ještě jinak, než že si zavoláme. Posílám kapitolu denně, to je takové moje krédo. Ne vždycky to samozřejmě dopadne a někdy se zpozdím, ale většinou načtu nějakých deset stránek denně. Vždyckyjsem to měl v sobě, i když jsem se učil do školy nebo četl něco, co mě fakt hodně zajímalo, měl jsem potřebu to říkat nahlas a u toho chodit. Možná to souvisí i s dirigentskou profesí - dávat viděnému textu znění a být v neustálém pohybu. Není to jenom pro děti, dokonce mám takový malý fanklub odběratelů, ale opravdu malý, protože někam to nahrávat by zabíralo tolik času, že to absolutně nepřichází v úvahu. Ale posílám to pár lidem, vždycky jim řeknu, že teď budu číst to a to, už jsem takhle asi pět až deset knížek přečetl a různě rozposílal. Mám s tím docela úspěch, říkají, ať zas něco pošlu, že ty oficiální audioknihy se nedají vydržet. (smích) U dětí to začalo pohádkami a dodnes je to tak, že u toho především usínají. Občas to dopadne tak, že jednu kapitolu poslouchají celý týden, vždycky zazní první dvě věty a už spí a pak se hádají, co kdo slyšel a neslyšel. Ale máme takovou tradici a mě to odreagovává, navíc když jsou to knížky, které jsem četl jako dítě, tak je v tom i kus nostalgie. Člověk si uvědomuje, jak to tehdy prožíval.
S orchestrem jsem trvale v kontaktu, takže to tak úplně mimořádné překvapení pro českou hudební obec nebude, mám dojem, že se to do určité míry čeká nebo předpokládá. Nebude to radikální změna, ale vítaná možnost víc hrát s hudebníky, se kterými si fakt rozumím. A mimo to mám v Praze spoustu přátel, takže i z lidského hlediska to je něco, na co se těším. Kupodivu se funkce dirigenta a přátelství nevylučují, samozřejmě ne vždycky to vyjde, někdy si ty věci trošku konkurovat mohou, ale v principu není jedno druhému na škodu. A publikum je pro mě úplně zásadní. Není to fráze, když řeknu, že české publikum je pro mě asi nejdůležitější, alespoň po té emoční stránce. Je to prostředí, ze kterého pocházím, a mám tak vždycky pocit, že jsou to lidé, kterým chci přinést to nejlepší a sdílet s nimi to, co mě samotného obohacuje.
To nevím, možná jo. (smích) Musím říct, že zejména navenek vyzařováním na publikum můj stávající kolega Semjon Byčkov působí úžasně kvalitně a orchestr pod ním hraje tak zásadně dobře a stabilizovaně a vlastně je na neustálé křivce zlepšování se, že to není tak, že by momentálně z hlediska umělecké úrovně jakkoli strádali. Je to dobrý pocit, že je orchestr teď v takové kvalitě. Samozřejmě když tam kvalita není, tak si můžete říct: Tak teď jim ji tam přinesu! Ale prohlubování hodnoty orchestru nebo inspirace, kam ještě dál jít, nemá žádná omezení. Záleží jenom na dobré vůli všech, kdo tam jsou. Čím výš začínáte, tím blíž hvězdám se můžete dostat.
Orchestr Královské opery a operní sbor pod vedením Jakuba Hrůši připravuje koncert věnovaný české a maďarské hudbě. Zazní i v zahraničí zřídka uváděná kantáta Svatební košile Antonína Dvořáka. Vystoupí sopranistka Kateřina Kněžíková, tenorista Pavel Černoch a barytonista Pavol Kubáň. V listopadu se Královská opera dočká prvního uvedení opery Věc Makropulos Leoše Janáčka.
Narodil se v roce 1981 v Brně. Při gymnáziu se věnoval hře na trombon a klavír. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Od roku 2016 je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, nově působí jako hudební ředitel Královské opery v Londýně. Je častým hostem nejlepších světových orchestrů, získal Bavorskou státní cenu za hudbu, ocenění BBC Music Magazine a byl nominovaný na cenu Grammy. S manželkou Klárou a dětmi Beatou a Martinem žije v Londýně. „Čtené nahrávky jsou pro mě další způsob,jak být v kontaktu s dětmi kromě toho, že si zavoláme.“
Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „KAŽDÁ NOTA SE DÁ ZAHRÁT NA TISÍC ZPŮSOBŮ“ v čísle 10/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
79 Kč
79 Kč
84 Kč
