Zuzana Habáňová: Bílá hůlka mi otevřela cestu k lidem

Od šesti let trpím cukrovkou, jsem závislá na inzulinu. Žila jsem normální život, pracovala jsem na generálním ředitelství Českých drah. Asi před osmi lety jsem pocítila, že mám něco s očima, ale nepřikládala jsem tomu nějak velkou pozornost, prostě jsem ve tmě neviděla detaily. 

 

Podstoupila jsem sedm operací sítnice a dnes vidím jen na pravé oko, bez periferního vidění a jakoby zamlženě. Nerozeznávám obličeje lidí a nevidím ve tmě. Změnil se mi život. Bylo jasné, že do práce už nenastoupím. Nejhůř jsem na tom byla před operací, připadala jsem si zoufalá a nevěděla jsem, jak dál žít. 

 

Učila jsem se znovu orientovat, poznávat místa, používat hmat a rozeznávat zboží v obchodě. Pořídila jsem si lupu a znovu začala číst knihy. V té době jsem se ale uzavřela před lidmi. Chtěla jsem, aby si mě pamatovali, jaká jsem byla dřív. Společenskou, veselou a bezstarostnou. Ale po dvou letech mě to doma přestalo bavit. Toužila jsem ještě aspoň jednou v životě zažít nějaké dobrodružství.

 

 

Ozval se mi jeden kamarád s tím, že jede na dva týdny do Asie, a nabídl mi, jestli nechci jet s ním, netušil, že skoro nevidím. Když jsme se potkali, byl zaskočený mou bílou hůlkou. A navíc jsem před tím byla jen párkrát v Evropě a téměř jsem nemluvila anglicky. V Thajsku mi došel ten paradox. Já, téměř nevidomá, cestuji po Thajsku a nikdo z mých známých, všichni zdraví s happy životem, tak daleko nikdy nebyl. To mě nakoplo! A rozhodla jsem se, že zase pojedu. A klidně sama. 

 

Sama mezi Kurdy v tureckém a iráckém Kurdistánu, na Filipínách, na neturistickém ostrově Mindanao. Šla jsem napříč nádherným Íránem, kde jsme s kamarádkou sedmnáct dní spaly v rodinách na jen perských kobercích, v Kosovu, v Albánii, v Makedonii, na Srí Lance, stopem v Bosně a Hercegovině, šla jsem tři sta kilometrů pěšky Svatojakubskou cestu z Porta do Santiaga de Compostela. Jezdím na vlastní pěst, hlavně tam, kam lidé obvykle nejezdí. 

 

Bílá hůlka mi otevřela cestu k lidem, při cestování je zásadní právě komunikace s lidmi. Cestování mi dává pocit svobody. Prostě žiju! Vím, že můj zrak se bude zhoršovat. Můžu oslepnout. Ale stejně se budu těšit na další cestu.