Iva Frühlingová: Dopis mému bezdětnému já

Drahá těhotná Ivanko, právě je ti krásně. Ani nevíš jak! Kdykoli si schrupneš, v klidu se napapáš, řídíš bez toho, aby tě cokoli rozptylovalo, v obchodě vybíráš potraviny s rozmyslem, vaření je radostí. Vím, že je ti líto, že si kvůli dědičné nadměrné srážlivosti krve musíš píchat v těhotenství každý den injekci do břicha, kde právě roste tvé miminko. Pro někoho, kdo má fobii z jehel, to opravdu není příjemný zážitek. Mrzí tě to? Neboj, bude hůř! 

Vím, že máš strach z toho, jaký bude porod, bojíš se ho odmalička. Představuješ si velkou bolest. Ptala ses kamarádek: „Jak že to bolí?“ Teď už ti můžu říct, že nejblíže pravdě byla tvoje kamarádka Bára, která popsala porodní bolesti tak, „jako by ti někdo řezal nohy“. Jelikož ti ještě nikdy nikdo zaživa neřezal nohy a doufám, Ivuško, že se ti to nikdy ani nestane, tak si to prostě nedovedeš představit. 

Po porodu budeš ležet v porodnici ve stavu, který se ve slušném časopise nedá popsat. Bude ti hrozně, ale vedle tebe bude ležet miniklouček, kterého budeš okamžitě milovat obří láskou. 

No a pak to přijde! Víš, jak si teď maluješ, že ti všichni budou pomáhat? Představuješ si, že svoje mimčo snad ani neuvidíš, viď? Myslíš si, že půjde z ruky do ruky a že ty si budeš s nohama nahoře doma lakovat nehty. He he he. Tak nic z toho se nestane! Všichni se na tebe pěkně vyprdnou. Každý má svůj život. A ty budeš s mastnýma vlasama, poblitým tričkem a kruhama pod očima jíst cokoli, co se bude někde válet kolem. Když se ti náhodou poštěstí mít minutu na to, aby ses na sebe koukla do zrcadla, budeš se divit, že ti chlapi kdysi říkali, že jsi hezká holka. 

Budeš toho všeho plná. Porodu, šestinedělí, věčného stresu a netečnosti většiny bezdětných, a tak se poženeš celá šťastná za dalšími maminkami v domnění, že si o všem upřímně popovídáte. Ha ha ha. „Cože, porod? Levou zadní. Perfektně jsem se na to připravila, a bylo to v poho. Cože? Šestinedělí? Naše miminko jen spalo a jedlo. Úplná paráda.“ Budeš si myslet, že jsi divná. 

Nejsi, Ivuš, oni lžou! Jen se předháněj, „kdo má většího ptáka“, tak jak je to ostatně v dnešní době zvykem, ať už se to týká čehokoli. 

Hlavně si občas vezmi chůvu a neposlouchej, co si o tom kdo myslí. Nebo spíš takhle: chůva je to nejlepší, co jsi pro sebe i pro malého kdy udělala, a pokud ti můžu něco poradit, začni ji shánět už teď! 

Držím palce a nikdy nezapomeň, že je tahle hrůza to nejlepší, co se ti kdy stalo, protože když se malej usměje, všechny tyhle špatné pocity okamžitě zmizí!

ČTĚTE TAKÉ: Marta Jandová: Já, dítě & práce

Další dopisy (třeba od autorky kuchařek Dity P., modelky Veroniky Hejlíkové či scénáristky Ireny Hejdové) si můžete přečíst v našem speciálu Marianne Family.