Dlouho očekávaná komedie z dílny osvědčených bratrů Coenových má právě dnes premiéru. My ji viděli a víme, zda stojí za to, se na ni do kina vypravit.
Bez mučení hned na začátku přiznávám, že mám velkou slabost pro herce Colina Firtha. Jeho koktavého panovníka z filmu Králova řeč jsem mu sežrala i s navijákem. Ostatně stejně jako porota pro udílení prestižních Oscarů… Bavil mě samozřejmě i jako suchar Marc Darcy z Deníku Bridget Jonesové.
Proto když mi přišla pozvánka na novinářskou předpremiéru s Colinem v titulní roli, zajásala jsem. Po jeho boku se objevila dlouhonohá blonďatá diva Cameron Diaz. Byla jsem tedy vcelku plná očekávání, co tohle nezvyklé spojenectví přinese. A výsledek byl překvapivě dobrý!
Více než přesvědčivé obsazení
O čem film vlastně pojednává? Jedná se o příběh kurátora umění Harryho Deana, který se vypraví do Texasu. Co zde vlastně hledá? Koho jiného než Cameron Diaz! Spolu se zkušeným plagiátorem umění, mimochodem velmi roztomilým staříkem v podání Toma Courtenaye, ji přesvědčí, aby sehrála důležitou roli v jejich podfukářskému plánu.
Trojice si za svoji oběť vybrala Harryho nabubřelého šéfa, kterého si zahrál zlosyn Severus Snape z Harryho PotteraAlan Rickman. A role arogantního a sebestředného milionáře mu padla jak ulitá. Byl to záporák par excellence, a byl dokonce tak přesvědčivý, že se ještě teď chichotám, když si na některé scény vzpomenu! V coenovském duchu se na scéně zjevila i epizodní, přesto nezapomenutelná role německého odborníka na umění, kterou si střihl Stanley Tucci.
Zábava zaručena?
A jak celá podvodnická akce s Monetem v hlavní roli dopadne? Tak na to si budete muset počkat, až ji sami uvidíte v kině. :- Já prozradím jen tolik, že tato komedie potěší všechny milovníky britského humoru okořeněného americkým ‚balíkovstvím‘ reprezentovaným Cameron Diaz a jejím přehnaným texaským přízvukem.
Film vřele doporučuji ke zhlédnutí. Budete se určitě bavit. V závěru sice naleznete pár scén, které si mohl režisér Michael Hoffman (například Klub vyvolených nebo Báječný den) ušetřit. Mluvím zejména o klišovité situaci s Japonci rozdováděnými při karaoke. Tyto malé nedostatky jsou však vykompenzovány drobnými a rozhodně ne do očí bijícími scénami. Jednou z nich je například Harryho dialog se stařičkým plagiátorem nad rozměrným plánem, na které zrovna metodou action painting stříká barvu ve stylu Jacksona Pollocka...
