Poslední dobou to vypadá, že všichni běhají maratony a na podložce na jógu snad i spí. Co dělat, pokud jste mezi vysportovanými kamarádkami jediný pravověrný zápecník?
Čtrnáct dní ve sněhu?“ kroutím nevěřícně hlavou a vyhlédnu z kavárenského okna ven na ulici, kde byl koncem května konečně náznak jarního počasí. Od prosince jsem nevytáhla od ústředního topení paty, hezky v teple u kafíčka je nejlíp. „Jo, prostě máš jen batoh, jídlo, vařič, spacák a stan, ve kterém spíš. A chodíš celé dva týdny v mrazu po horách,“ vykládá mi nadšeně kamarádka Alena a strká mi pod nos fotky v mobilu. Vidím asi patnáct lidí kolem ohně uprostřed lesa, za nimi stany, všude okolo závěje sněhu. Nadšené obličeje nejde přehlédnout. Rychle polknu další hlt vína a přehodím si přes ramena svetřík. Brr!
Potápění? Děkuji, nechci
To je zkrátka Alena. Extremistka. Když jsme se před lety na jednom večírku seznámily, nabídla mi okamžitě výlet na rakouské ferraty, na které měla odjíždět hned následující víkend. „Díky, zabít se můžu i doma, a levněji,“ opáčila jsem okamžitě. Zatímco já posedávám po kavárnách a vylezu nejvýš tak na Sněžku (byla jsem tam ovšem všehovšudy jednou a dolů už jsem raději jela lanovkou), Alena se vrací z lyží z Alp, na nádraží jen ve skříňce přehodí bágly a vyrazí na letiště směr Srí Lanka, kde se hodlá tři týdny potápět. To si nevymýšlím, tenhle husarský kousek jsem jí pomáhala zorganizovat, a to tak, aby mezi přestupy neztratila ani minutu.
Celý článek si můžete přečíst v červencové Marianne.
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
