S pasivními agresory se setkáváme častěji, než si myslíme. A dost možná i jedním jsme. Důležité je, že tento druh chování negativně ovlivňuje všechny, kteří s ním přijdou do styku. Jak ho rozpoznat a správně mu čelit, vám poradí terapeut a lektor Tomáš Zetek.
Rozpoznat a vypořádat se s klasickou, aktivně projevenou agresí ve formě verbálního nebo fyzického nátlaku není sice nikterak snadné, přesto díky zjevným projevům agresivního chování nestojíme zcela bezbranní. Alespoň na první pohled víme, s čím máme tu čest.
Komplikace nastávají v případech, kdy se agresivita projevuje pouze nepřímo. Po nepříjemné diskusi s člověkem, který používá sarkasmu, nepřímých narážek, tak či onak manipuluje, trestá nás mlčením, chladem nebo nás nechává koupat se v nejistotě, se cítíme velmi nepříjemně a vlastně ani nevíme proč. Mnohdy nám nezůstává k dispozici žádná smysluplná reakce nebo argument. Tyto formy, charakteristické pro pasivní agresi, mají totiž za cíl ochránit svého původce od jakékoli možnosti vlastní viny nebo zodpovědnosti za danou konfrontační situaci a naopak přesouvají veškerou zodpovědnost na druhou stranu.
ODKUD SE PASIVNÍ AGRESE VŮBEC BERE?
Agrese obecně je zahalena řadou předsudků. Jakékoli její projevy jsou považovány za neslučitelné s dobrými mravy. Přesto se s ní už ve svém životě setkal každý z nás. Její původní účel není bořit a ničit, nýbrž v její základní povaze se jedná o zcela přirozenou sílu, kterou každý člověk během svého vývoje nutně potřebuje, aby se dokázal vymezit vůči svému okolí, odlišit se od společenství a nastavit si hranice.
Tato síla se v nás probouzí již v útlém věku a nejlépe si jí všimneme u prvních pokusů malého dítěte, které začíná testovat, co si může dovolit a kde jsou hranice rodičů a tím pádem i ty jeho. Tyto projevy jsou ovšem často považovány jen za čiré zlobení a rodiče k nim přistupují restriktivně. Snaží se dítě přimět, aby nezlobilo. Slušně vychovaný chlapeček a slušně vychovaná holčička jsou pak sice vzorní a poslušní, ale nenaučí se kvůli tomu správně zacházet s možnostmi vlastní moci a vůle k životu.
Nevedeme-li pak malé dítě k přirozenému rozvoji jeho vlastní zodpovědnosti za svůj svět a jako rodič za něj přebíráme iniciativu a kontrolu, zakládáme tím u něj na budoucí strach ze světa a ze života - selhání. Dítěti pak často nezbude jiná možnost vymanění se z pevných pout výchovy než vzdorovité odmítání rodičovské vůle. Ve výsledku je budoucí schopnost člověka nastavit si vlastní hranice, zvládat konfrontace a postavit se za sebe značně omezena.
MECHANISMUS PASIVNÍ AGRESE
Ocitne-li se v dospělém věku takový člověk v konfliktní situaci nebo pokud čelí strachu ze selhání či odmítnutí, zkrátka v situaci, kdy je potřeba čelit výzvám života, neumí takovou situaci konstruktivně řešit. Proti nepříjemným pocitům, kterým je vystaven, je nucen se pojistit a získat nad situací nebo domnělým protivníkem převahu. Nástroje, které by pro zvládnutí náročných situací tolik potřeboval, se neměly možnost rozvinout, jsou zapadlé v nevědomí a člověk tak kvůli tomu nutně prožívá pocit bezmoci. Cítí se jako oběť druhých lidí a vnějších okolností. V konfliktní situaci se sice nejprve stáhne, ale o co více se ocitá v ústraní, tím to více v něm narůstá nárok na uznání jeho hodnoty. Projevy druhých lidí sleduje jen s rezignací a jakoukoli zodpovědnost v té chvíli zcela odmítá.
Hrozí-li, že by se snad mohlo ukázat, že zodpovědnost leží přeci jen z určité části i u něj, tehdy se teprve projeví, ovšem pouze nanejvýš opatrně a takříkajíc z poza rohu. Způsobem, na který nemůže nikdo nic říct. Zároveň jeho narůstající nárok na uznání vede k tomu, že ho potřebuje projevit, ale opět jen způsobem, který si nezadá s jeho pečlivě udržovanou nevinností. Tímto se projeví jeho role oběti a zůstává z obliga. Oproti tomu se v druhém člověku postupně hromadí pocit zmaru a bezmoci. Sice nepříjemný tón v hlasu slyšel a zaznamenal, ten ale pasivní agresor vždy bez mrknutí oka popře či jinak zneváží třeba slovy „vždyť to byl jenom vtip“. Nakonec tak druhý člověk vybuchne a spadla klec. „To ty!“ ukazuje oběť prstem na viníka.
NEJČASTĚJŠÍ FORMY PASIVNÍ AGRESE
Projevy pasivní agrese mají společný jeden rys, a sice potřebu získat nad druhým člověkem převahu a moc.
Člověk, který se cítí nedoceněn a nepochopen, není tento nevyřčený nárok schopen pojmenovat přímo. Uchyluje se k projevům nespokojenosti a tajně doufá, že takto dojde uznání. Sarkastické a cynické poznámky jsou pak na denním pořádku stejně jako pomlouvání a věčný pesimismus. Nedostatečná vlastní sebeúcta totiž rozdmychává závist a ačkoliv touto cestou kýženého uznání nedosáhne, alespoň svou jízlivostí druhému člověku nepřímo ublíží.
Další formou pasivní agrese jsou vzdorovité reakce v podobě projevů odmítání, chladu, nezájmu, uzavřenosti, ale i permanentního chození pozdě, které sice nevědomě, ale přesto dávají druhému jasně najevo lhostejnost a nezájem. Opak je sice ve skutečnosti pravdou, jenže když si člověk není jistý sám sebou a nedokáže si získat pozornost a zájem přímo, tak je alespoň s tímto negativním podtónem vyprovokuje neboli když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém.
Královskou kategorií pasivní agrese je manipulace. Nejedná se o nic menšího než o boj o moc, ve kterém je mistrně využíváno překrucování faktů, říkání obecných pravd a obhajob typu „Je přeci správné, aby...“ nebo „Mělo by se...“ atp. Z vedlejších a druhořadých argumentů se překrucováním rázem stanou témata hlavní. K tomu se přimotávají nové a nové okolnosti, postavy a argumenty, a tak se skutečnému problému účinně zamezí. Jakákoli obrana či pokus oponenta o vyjádření vlastních stanovisek a pocitů často končí skočením do řeči v polovině slova nebo věty. V mnohém to připomíná hru proti dokonalé obraně. I když míček přeci jen propadne, zneváží jeho důležitost jízlivá připomínka. Dílo téměř mistrovské.
JAK SE PASIVNÍ AGRESI BRÁNIT?
Jakkoli bezvýchodně se nám může celý konflikt nebo výměna názorů tváří v tvář pasivní agresi jevit, cesta ven existuje.
Je to naše schopnost pojmenovat a přiznat si nepříjemné pocity, které v takovou chvíli máme a ty rovněž otevřeně sdělit. Musíme vytrvat a nenechat se vlákat znovu do pasti. Je totiž potřeba na celou hru neskočit, sebrat odvahu a postavit se za sebe. Je to koneckonců i téma našich osobních hranic a toho, co vše si ještě necháme líbit a zda na svých zádech necháme i nadále štípat dříví.
Dospělého člověka dost dobře nejde účinně nutit do převzetí zodpovědnosti za své chování, ale zodpovědnost můžeme převzít každý sám. Rozlišit a pochopit jak se pasivní agrese týká i nás samotných, kde ji využíváme namísto přímého vyjádření našich potřeb a jak moc jsme celou problematikou rovněž zasaženi, nám nakonec pomůže ze všeho nejvíc.
.jpg)
