Pokud vládne strach

Některé statistiky dokonce uvádějí čísla o mnoho vyšší, podle nich se sedm procent lidí léčí a alespoň jednou v životě přepadne panika až třetinu dospělých. Eva H. z malého moravského města patří ke skupině lidí, kterým panika udělala ze života peklo. První záchvat úzkosti prožila ve škole na WC. „Bylo to šílené, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat,“ vzpomíná. Myslela si, že umře, chtěla utéct, ale nevěděla kam a proč vlastně. Ve třídě ten den úzkost „rozdýchala“, jenže ta se brzy ohlásila znovu. Eva netušila, co to je, myslela si, že má nějaký vážný zdravotní problém, nejspíš něco se srdcem, protože to tlouklo jako splašené. Lékař ji prohlédl a vyslovil úplně jinou diagnózu: „Trpíte panickou poruchou. Tělo je zdravé, ale stávkující mysl ho rozblázní tak, až to vypadá, že udeřila poslední hodina.“ Společným jmenovatelem chvil, kdy panika útočí, je hlavně nesnesitelná úzkost, pocit nepříjemný tak, že si myslíte, že zešílíte nebo umřete. Dělá se vám špatně od žaludku, přicházejí závratě, někdy i omdlévání – to ve chvíli, kdy už si tělo nemůže poradit se stavem „všechno vzhůru nohama“, a tak si dovolí jakýsi restart. Během mdlob se na chvíli vypne vědomí včetně úzkostných myšlenek, které tu hrůzu roztáčejí do neurčita, a tělesné pochody se zase vrátí k normálu. Smůla je, když omdlíte například na kamenné dlažbě nebo poblíž ostrého rohu…

Celý článek najdete v únorové Marianne.