Proč 30 není nových 20

Na první pohled to přitom vypadá, že se na lifestylovém klišé o věčné dvacítce nic moc nezměnilo. Vezměte si třeba takovou herečku Winonu Ryder. Když jí bylo dvacet, byla hvězdou první velikosti – s Johnnym Deppem tvořila neskutečně cool pár a hrála ve filmech, které jsme sledovali úplně všichni. Pak se po ní na patnáct let slehla zem, jen občas bulvárem proběhly zprávy o její kleptomanii či agresivních manýrech. 

Letos se do této herečky díky seriálovému hitu Stranger Things opět zamilovala půlka Ameriky. Ve Winonině případě by se skoro chtělo říct, že ne třicet, ale čtyřicet je nových dvacet. Protože herečka má stále stejné laní oči a sněhurkovskou pleť jako kdysi. Navíc nemá rodinu a randí jako dvacítka. 

Winona Ryder je zkrátka jednou z žen, které nám dávají ten opojně povzbudivý pocit, že to jde. Že může uběhnout dvacet let, ve funkci se mohou opakovaně vystřídat i tři prezidenti, svět hromadně přejde na on-line komunikaci, ale žena může při troše snahy a uměřeném způsobu života vypadat (skoro) stejně jako tehdy. Zkrátka že dokonce i čtyřicet může být nových dvacet. Nebo ne? 

„Zabývám se dvacátníky, protože věřím, že každý z nich si zaslouží vědět to, co psychologové, socio­logové, neurologové a specialisté na reprodukční medicínu zjistili už dávno: tedy že dvacátá léta patří v životě člověka k nejzásadnějším, ať už jde o kariéru, lásku, štěstí, nebo o odkaz, jaký světu zanechá. Nejde jen o můj názor. Jsou to fakta. Víme, že 80 % nejzásadnějších životních milníků se odehrává do pětatřicátého roku. Víme, že prvních deset let kariéry má rozhodující vliv na to, kolik peněz budete vydělávat. Víme, že víc než polovina Američanů vstupuje do manželství nebo začne randit s budoucím životním partnerem ještě před třicítkou. Víme, že mozkové buňky zažívají svůj druhý a poslední spurt po dvacítce, protože se adaptují na dospělost – takže cokoli chcete v životě změnit, teď je nejvyšší čas. A v neposlední řadě víme, že plodnost dosahuje vrcholu v osmadvaceti a že po pětatřicátém roce už to může být kdovíjaké,“ pronesla psycholožka pevným hlasem a třicátnicím a čtyřicátnicím v hledišti se v tu chvíli na čele objevily vrásky.

Celý článek si můžete přečíst v říjnové Marianne.