Sex? Děkuji, nechci

„Lidé toho o asexualitě stále ještě moc nevědí,“ vypráví mi během setkání pětatřicetiletá asexuálka Jana. „Přijde za mnou třeba dokumentarista s tím, že se mnou chce mluvit o asexualitě, protože vidí, že je to teď trend, neboť společnost je tak přesycená sexem, že se lidé začínají stahovat do asexuality. To je naprostý nesmysl, v životě jsem neviděla člověka, který by se dobrovolně stahoval do asexuality kvůli tomu, že sexu je všude hodně,“ pokračuje.

Na Janu lidé koukali jako na divnou už od útlého věku, měla totiž vždycky spíš klukovské zájmy, milovala počítačové hry nebo hokej. Když zůstával její postoj ke klukům kamarádský i na gymplu, nijak se tím netrápila, brala to prostě tak, že ten pravý se ještě neobjevil. „Pak mi ale bylo asi sedmnáct a o kluky se začaly zajímat i ty holky, které byly do té doby taky trochu divné a měly jiné zájmy, jako třeba knížky a psy. Vůbec jsem nechápala, proč na sebe nechají kluky sahat, připadaly mi jako děvky,“ vzpomíná. 

Je to láska, nebo ne?

Na umělecké škole v Praze si Jana na „normální holku“ hrát nemusela, vládlo tam celkem uvolněné prostředí. Právě díky té uvolněnosti si ale začala víc uvědomovat svoje limity v kontaktu s ostatními, například zjistila, že...

...článek pokračuje v novém čísle Marianne!