VZPOMÍNKA KLÁRY MANDAUSOVÉ: Velké díky do nebe

Foto: Getty Images

Když jsem v listopadu 1989 seděla v lavici Vysoké školy ekonomické, kde jsem tehdy studovala, přišel do třídy jeden z našich vyučujících, aby se rozloučil slovy, komunisti jdou od válu, Havel bude prezident a mě už neuvidíte, nazdar. Bez mučení přiznávám, že jsem jméno Havel slyšela poprvé. Nebyla jsem sice z rodiny komunistů, ale ani chartistů. Politicky neutrální dítě, malá velká holka, které tehdy především užívalo studentského života až do dna. A díky revoluci mohlo ještě o rok déle. Od té doby se mi to jméno a brzy na to i tvář usadily v životě.

Občas jsem slýchávala oslavné ódy přímo dramatické, jindy stírala jedovaté sliny prsknuté směrem k jeho údajné prostopášnosti a oblibě v kavárenském nicnedělání a tlachání. Sama jsem se zamilovala do jeho ehm, pokorného povídání a mlčení s dalajlámou, barevných náramků kolem zápěstí, moudrých slov...

Když jsem se v prosinci před pěti lety v jedné alpské restauraci dozvěděla, že právě umřel, prostě a jednoduše jsem se rozbrečela. Jako malá velká holka, která začala tušit, že umřelo kus moudra. Taky laskavosti, vlídnosti, rozumu, lidskosti, lásky. To všechno žije samozřejmě dál. Jen bez něj a jinde. A já to občas pracně hledám a někdy vůbec nemůžu najít. S Václavem Havlem jsem věděla, že tyhle fajn věci mám na jednom místě. Pro mě byl dobrým mužem, jistým ve své nejistotě. V nejistotě světa. Dnes by mu bylo osmdesát. A já si s každý rokem, co tu není, říkám, jak by asi vypadal dnešní svět s ním. Jenže takhle se ptát nemá, jsou otázky, na které se odpovědět nedá. A třeba by on ty odpovědi alespoň hledal.

Mávám do nebe, díky za všechno, pane prezidente.