Ne náhodou dostalo legendární práškovací letadlo název Čmelák. Jako stejnojmenný zástupce blanokřídlých musel i stroj plnit náročné úkoly. Právě čmeláci patří k užitečnému hmyzu, kam se hrabou včely!
Text: MONIKA OTMAROVÁ
Čmeláků u nás žije přes dvacet druhů a na rozdíl od kolegyň včel dokážou opylovat i květy, které mají dlouhý, úzký kalich. Třeba jetel polní, ten je výsadou čmeláků! K dlouhým a úzkým květenstvím se dostanou díky svému protáhlému jazyku. Zatímco včela disponuje jazýčkem půlcentimetrovým, takový čmelák zahradní ji snadno trumfne jazykem dlouhým něco přes dva centimetry – tedy přibližně tolik, kolik sám měří. Navíc tyto hmyzí otužilce při opylovací práci nezaskočí ani vrtochy počasí. Dokážou létat za deště i v chladných jarních dnech. Zimní úkryt opouštějí už při teplotách okolo 3 °C. To včely si troufnou vystrčit nos, až když se rtuť teploměru vyšplhá na příjemnějších dvanáct stupňů.
Čmeláci mají statečná srdce také v dalších ohledech. Dokážou se o sebe postarat i tehdy, kdy rostliny ještě plně nekvetou a není dostatek pylu. Je omyl si myslet, že pasivně vyčkávají, jak se pro ně nepříznivá situace vyvine – čmeláci jdou neohroženě do akce. Neváhají použít kousací ústrojí a s gustem se zahryznou do listů rostlin. Touto metodou dosáhnou nejen vlastního nasycení, ale uspíší i nástup kvetení. A původní nedostatek pylu je vyřešen. Čmeláci se v podstatě chovají jako poučení zahradníci – zasahují do organismu rostlin tak, aby z nich sklidili co nejlepší úrodu.
Není moc známo, že i čmeláci mají královnu, ta to po zimě – na rozdíl od včelí jmenovkyně – nemá v přírodě příliš jednoduché. O včelí matku se soustavně starají její dělnice, v populaci čmeláků to ovšem funguje jinak. S příchodem jara se čmeláčí královna ocitá v roli samoživitelky, neboť všechny její dělnice přes zimu hynou, ona přežívá jediná. Musí si proto rychle zajistit potravu, aby nabrala síly a mohla se pustit do založení nového hnízda. Na to jí stačí suché listí, stará tráva, hromada mechu. Ráda využije i opuštěné díry po myších či dalších drobných savcích.
V hnízdě pak vytvoří pohárek z vosku a plní ho nektarem z květů. Z nasbíraného pylu uhněte půlcentimetrovou hrudku, k níž přilepí několik vajíček; ta překryje voskem a zahřívá je. Během pár dnů se z vajíček líhnou bílé larvy živící se pylem uloženým ve voskové buňce a nektarem, jímž je samička přikrmuje. Jak larvy dorostou, zakuklí se. Setrvají tak několik dnů a poté se z kokonu vykoušou dospělí čmeláci... Matka už není sama a spolu s dělnicemi (dle gramatického rodu s dělníky) funguje ve společenství, kde má každý danou roli.
Postava z animovaného večerníčku Příběhy včelích medvídků naháněla strach obyvatelům lesa. Ano, velký čmelák Pučmeloud působí na první pohled děsivě, ale v reálu je to dobromyslný nemotora. Inspirací k jeho postavě mohl být pačmelák patřící do téže čeledi jako čmeláci, ani vzezřením se od těch skutečných moc neliší. A nelze o něm říct, že je nemotora, spíš jde o příživníka. Pačmelákům totiž chybí košíčky na sběr pylu i žlázky produkující vosk. Nedokážou tedy vybudovat hnízdo, vychovávat dělnice... Samice pačmeláka proto v rouše čmeláčím proniká do hnízda nedobrovolných hostitelů a do připravených buněk naklade svá vajíčka. O pačmelákovo potomstvo se tedy nechtě starají jako o vlastní dělnice obyčejných čmeláků.
Lidé si to myslí často a možná proto, že čmelák svou „injekcí“ napadá jen málokoho. Důvod? Čmeláci patří k mírumilovnému hmyzu, nicméně žihadlem vybaveni jsou. Útočí jím ovšem pouze tehdy, je-li ohroženo jejich potomstvo v hnízdě nebo když samotného čmeláka člověk omylem přimáčkne. Čmeláčí žihadlo je rovné, tudíž s ním živočich může útočit opakovaně, aniž by tím sám jakkoli utrpěl.
Venkov a styl
