Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Glosa Lucie Zídkové: Recept na čokoládu

Info ikona
čokoláda

Uklízet u starých rodičů je jako procházet se krajinou svého dětství. Mám teď tuhle možnost docela často; maminka potřebuje stálou péči.

Lucie Zídková | 6. 03. 2023

V tom přeplněném bytě nacházím pozoruhodné věci. Lampu se silnou žárovkou, kterou nás tatínek nasvěcoval, když nás fotil. Nástěnnou dečku s nápisem Bůh žehnej tomu domu. Maminčin ohmataný, ručně psaný receptář. Najednou z něj na mě vypadne dopis. Je datovaný 16. 12. 1964 a psala ho moje babička Marie.

V tom dopise elegantně spojila tři recepty na cukroví se zprávami z rodiny i světa („Teta Lída je na tom špatně, dávali jí umělou výživu. Dnes měla chuť na malkao, ale tady u nás není k dostání, kupte prosím dvě krabice a přivezte, já vám to zaplatím. Ještě ti Soňko napíšu recept na dobrý perník, co netvrdne…“)

Babička Marie se narodila roku 1898, což mě dělá tak starou, že se musím ujistit, jestli jsem ještě schopná vstát ze židle. Ve skutečnosti je to samozřejmě časový klam a já jsem v rozpuku – stačí, když vás má tatínek až hluboko po čtyřicítce, a generace se vám v rodině pomíchají raz dva.

Proč to ale píšu? Mám na tuhle babičku hodně málo vzpomínek, zemřela, když mi bylo devět, a moc jsem k ní nejezdila. Zbyl mi po ní hrneček s Panenkou Marií na Svaté Hoře, ze kterého každý den piju kafe, a vzpomínka na její bačkory. Ano, kotníčkové kostkované bačkory s přezkou. Bizarní, že? Když se o mě jako o hodně malou holčičku starala a utírala mi po záchodě zadek, já jsem si mezitím s těmi přezkami hrála: rozepnout, zapnout, rozepnout. Hrozně ji to rozčilovalo, vždycky se na mě za to zlobila.

Mohlo by se vám líbit

I u druhé babičky si pamatuju divné věci: měkké polstrované pouzdro na brýle, její prsty, zkřivené celoživotní tvrdou prací, a vůni její spižírny. Ze strejdy si zase pamatuju hluboké vrásky a to, jak voněl cigaretami (ano, jako dítěti mi to vonělo).

Přemýšlím, co jednou zbude po mně. Které věci z těch hromad kolem mě a které vzpomínky? Tisíce fotek na nerozluštitelných paměťových nosičích. Možná deníky psané psacím písmem, které už moje vnoučata nebudou umět přečíst. A co dál? Co z toho všeho, co s dětmi podnikáme, si jednou budou pamatovat? Co ze všech těch debat, večerů a výletů? Nebo pro ně bude máma „ta, co pořád seděla za počítačem“?

Moje maminka byla vždycky hrdá na to, jaké krásné dětství nám s tatínkem poskytli. Mé vzpomínky ale překrývá ne­ustálé dusno, které u nás panovalo. Měla pravdu ona, nebo ji mám já? Každá rodina má tolik tváří, kolik má členů, což je věc, na níž vybudovala svou literární slávu spisovatelka Petra Soukupová. Její poslední skvělou knihu Nikdo není sám jsem zrovna dočetla a pořád ve mně doznívá. V jejích knihách se nedějí žádná dramata, není tam žádný strhující děj, prostě se žije. Přesto u toho přechází mráz po zádech a svírají se vám vnitřnosti. Je možné si splést peklo a ráj? A v čem vlastně žijeme my? Víme to? A vidí to naši blízcí stejně?

Já vím, že tohle není ta nejoptimističtější glosa, kterou jsem vám na téhle stránce napsala, ale život není vždycky jen veselý. Jednu dobrou věc mi ale zkušenost s odcházením rodičů dala: schopnost vychutnat si i ty nejobyčejnější okamžiky štěstí, které jsem dřív neviděla.

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku