Nevyžádané rady: Proč nám vadí, když je neustále slýcháme?

Kolegyně, sousedky a kamarádky, které to s vámi myslí hezky a „upřímně“. Mentoři a koučové, kteří to s vámi myslí dobře „za prachy“. Skoro to vypadá, že lidí, kteří radí druhým, jak žít a co dělat, je víc než těch, kteří to pak v reálu skutečně žijí a dělají. Přičemž si různá doporučení dost často odporují. Kdo se v tom má vyznat?

Rada číslo 1: Na tebe tak někdo čeká

Generace dnešních čtyřicátnic a padesátnic (o starších ročnících ani nemluvě) vyrůstala s doporučením „Na tebe tak někdo čeká“. Jakýkoli projev sebevědomí byl klasifikován jako nafoukanost, matky chtěly, aby z holčiček vyrostly skromné dívenky.

Jenže pak vtrhnul do Čech kapitalismus a tyhle skromné a pracovité dívenky tiše makaly a čekaly, že si toho někdo všimne. U toho prožívaly tuny frustrací, protože sledovaly, jak je kariérně i platově předbíhají muži a těch pár dívek, které podobně šílenou ubíjející výchovou neprošly. Kolem se vyrojily davy radilů doporučující, abyste si večer stouply před zrcadlo a svému odrazu sdělovaly, že ho milujete. Nefungovalo to. Předstírané sebevědomí nejde z hloubi, a tak ho všichni prokouknou. Jediná funkční rada je pracovat na sebevědomí pozvolna, zato neustále. Naštěstí se dá vypěstovat.

Rada číslo 2: Nebuď šedá myška

Pak přišel opačný extrém – aby děti nedopadly jako „uťáplá matka“, chválí se i za věci, které by měly být běžné. Radíme, aby si kaž­dé umrknutí zaznamenaly a na sociálních sítích honily lajky, protože čím víc lajků, tím víc úspěchu. Všechno – od cvičení v Sokole po dobrovolné doučování spolužačky – je potřeba zdokumentovat. Dětství, kdy se dělají „věci jen tak pro radost“, se pomalu proměňuje v přípravu na budoucí velkou kariéru. Jenže přemotivované děti, ze kterých čiší touha po úspěchu jak ruská voňavka, úspěch obvykle spíše odpuzují. Méně bývá více a nejdůležitější rada zní – hledejme zlatou střední cestu. S jejím nalezením, konkrétně kdy nechat věci volně plynout a kdy dětem šlapat na paty a přitahovat šroubky, vám nikdo nepomůže. Jde především o intuici a soudnost.

Rada číslo 3: Peníze nejsou vše

Něco podobného obvykle trousí lidé vydělávající sto tisíc měsíčně a víc. Jistě, peníze nejsou všechno, ale přinášejí klid a otevírají možnosti. A přestávají být důležité ve chvíli, kdy je máte. S radami týkajícími se peněz proto raději opatrně. „Když někdo tvrdí, že nejde o peníze, ale o princip, VŽDYCKY jde o peníze,“ pravil moudře Albert Einstein.

Rada číslo 4: Když se chce, všechno jde

Toto oblíbené motivační heslo funguje u činností postavených na výkonu. Jenže pak jsou situace, kdy se můžete uchtít k smrti, a efekt je nula. Když příroda rozhodne, že neotěhotníte, tak prostě neotěhotníte. A když se osud rozhodne, že se neprosadíte jako oscarová herečka, tak vám nepomůžou ani nejlepší herecké školy na světě a talent až do vesmíru. Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale dost často se na ně – nespravedlivě a nevypočitatelně – tak trochu vykašle. Příroda a prchavé faktory šťastných náhod si na zásluhovost ani dřinu zrovna nehrají.

Rada číslo 5: Vystuduj hlavně to, co tě bude živit

„Ty a herečka? Ekonomka je jistota.“ „Humanitní vzdělání je k ničemu. Jdi na techniku.“ Fajn. Lidé se silnou vůlí pak vystudují i obory, ke kterým mají spíše odpor, ale nakonec je to stejně odvede jinam. A vůbec, před koronou frčely hotelovky nebo cestovky a všechny učňovské obory kromě těch kuchařských plakaly. Protože cestovat a jíst se bude vždycky, že. Kdeže loňské sněhy jsou. Ukazuje se, že i praktický přístup může selhat a lidé z těchto oborů se nyní houfně rekvalifikují. Dobrá zpráva je, že časy, kdy „bez papíru“ z vysoké člověk nemohl skoro nic, naštěstí pominuly. Konečně nestudujeme jen pro diplom, studium přestává být pouze přípravou na povolání, ale kultivujeme jím naše duše. Budujeme kompetence, lépe chápeme svět i sami sebe. Můžeme vystudovat dějiny umění, a i přesto být špičkovým obchodníkem nebo programátorem. Učitelka čínštiny může dělat – žádají-li si to okolnosti – servírku. Ovšem servírka bude sinologii přednášet těžko.

Rada číslo 6: Když se nevdáš do třiceti, nevdáš se

Tohle je opravdu rada k nezaplacení. Jestli něco opravdu nejde naplánovat, pak je to setkání s budoucím životním partnerem. Někdo ho potká už v patnácti na základní škole, a někdo v období, kdy už ho ostatní pomalu považují za „odkecanou starou pannu“. Jistě, se stoupajícím věkem stoupá pravděpodobnost, že bude partner rozvedený. No a co? Život není excelová tabulka a nežijeme ve středověku, kde se šestadvacetileté dívky považovaly za neudatelné.

Rada číslo 7: Bez dětí je život na nic

Není. Bez dětí je život jen… jiný. Tečka. Jestli děti máte, nebo ne, je jen a jen vaše věc. Babička, maminka, sousedky, kamarádky, kolegyně, nadřízení na našem místě nejsou, takže jde z jejich strany o akademickou debatu. Vyslechnout je můžete, ale nemusíte. A pokud si samy nevyhodnotíte jejich doporučení jako smysluplná, nikdo vás nemůže donutit se jimi řídit. Ve vašich mokasínech, jak říkají Indiáni, nechodí.