„Střídavka“ nemusí být zlo

Ještě před zhruba pětadvaceti lety bylo až na výjimky samozřejmé, že dítě se po rozvodu či rozchodu rodičů svěřilo matce – jako možnost byla střídavá péče v právním řádu uzákoněna teprve v roce 1998. V současnosti však převládá trend, který dítěti přisuzuje právo trávit čas rovnoměrně s oběma rodiči.  

Je pochopitelně skvělé, když má dítě stabilní rodinu s vlastními rodiči a sourozenci. Vzhledem k tomu, že se u nás téměř každý druhý pár rozvádí, však není zdaleka všem dětem přáno, aby vyrůstaly v rodině jako z reklamy na bonboniéru.

Z extrému do extrému

„Rozvod či rozpad partnerství s sebou nesou hodně změn, které děti mohou pochopitelně stresovat, nebo dokonce traumatizovat,“ říká  sociolog Petr Fučík z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. „Svou roli hrají i společenské normy spojené s obrazem ideální rodiny a představy o porozvodové péči. Součástí této diskuze je i strašák střídavé péče, který akcentuje negativní dopady stěhování dětí a nechává stranou význam intenzivního kontaktu s oběma rodiči.“ Sociolog dodává, že zahraniční výzkumy většinou ukazují na to, že pozitiva styku s oběma rodiči převažují nad negativy stěhování. 

Více lidí, více lásky

Rodiče občas propadají dojmu, že jejich dítě zvládne všechno. Je tomu opravdu tak? Platí i u střídavé péče, že „co tě nezabije, to tě posílí“?

Marina Šimanová souhlasí s tím, že některé děti může systém střídavé péče „dohnat“ k větší samostatnosti a přizpůsobivosti. „Na druhou stranu může být dítě rozpolcené a neukotvené, nemusí se vyznat v různých stylech výchovy a na každou změnu si těžce zvyká.“ 

Sociolog Petr Fučík zmiňuje studie založené na rozsáhlých rozhovorech s dětmi: „Ty naznačují, že přínosem může být například rolový model obou rodičů a širší vztahová síť  – často se totiž vyskytují noví nevlastní sourozenci a nevlastní rodiče. Dále se u dětí rozvíjí smysl pro různorodost a tolerance k jiným názorům.“ A jak je to vlastně s dětmi, které přijdou do puberty? „Náctiletí se již mohou sami rozhodnout, v jaké rodině chtějí zůstat, a s druhým rodičem se podle libosti vídat ve volném čase,“ vysvětluje speciální pedagožka.

Přiznám se, že osobně se mě podobná otázka za pár let taky bude týkat: syna máme s expartnerem ve střídavé péči už od synových čtyř let. Zatím se tím ale netrápím a snažím se využít čas, který spolu trávíme, tak dobře, jak umím. Ačkoli ne všechny dny byly kvůli neustálému přesouvání zalité sluncem, věřím, že já i jeho otec jsme mu předali do života to nejlepší. Připomenu ještě jednu myšlenku sociologa Petra Fučíka: stabilní domov nedělá to, že jste stále na jednom místě, ale to, jak pevné jsou vaše vztahy.

„Rozsáhlé přehledové studie přinášejí argumenty, že hypotéza o negativním vlivu střídavé péče nemá oporu v datech,“ doplňuje odborník. Podle něj data z výzkumů zároveň vypovídají i o tom, že výraznější negativní důsledky po rozvodu či rozchodu lze naopak vidět u dětí vyrůstajících pouze s jedním rodičem.

Určitá negativa spojená se střídavou péčí se přesto objevit mohou. „Střídavá péče má své plusy a minusy. Nevýhodnou se může stát, pokud jsou povahy a přístupy rodičů příliš rozdílné. Mužský a ženský přístup k výchově bývá odlišný, což znamená, že může docházet ke třenicím. Problémy nastávají například v situaci, kdy je jeden z rodičů bohém a druhý spíš konzervativní. Dítě pak jde z extrému do extrému a tato rozkolísanost mu příliš nesvědčí,“ upozorňuje na možné problémy střídání ve dvou rodinách speciální pedagožka Marina Šimanová z poradny Pohodová rodina. To potvrzuje i sociolog Fučík: „Z našich výzkumů vyplývá, že dětem vadilo, pokud byly mezi rodinami extrémní rozdíly. Špatně vnímaly také to, když jejich rodiče využívali situaci k vzájemnému soupeření. Pozitivně naopak vnímaly hodnotu vztahu s oběma rodiči a celými větvemi rodin.“

Výchova není pomsta

Většina odborníků se shoduje na tom, že střídavá péče může bezproblémově fungovat pouze za předpokladu, že se na ní dohodnou oba rodiče. Nefunkční je varianta, kdy je střídavá péče používána jako nástroj pomsty rodičů a jejich boje o dítě. Pokud tedy není možná vzájemná komunikace a dohoda na základních věcech, jako je styl výchovy nebo rozdělení nákladů na péči, střídavá péče není na místě. 

U hodně malých dětí pak většinou střídavá péče není doporučována vůbec. „Střídavou péči nepovažuji za vhodnou pro děti do tří let věku, kdy dítě potřebuje silnou emocionální vazbu k pečující osobě a ztráta jednoho rodiče na celý týden je opravdu traumatizující. V tomto období je mnohem lepší, když se rodiče domluví na častějších a kratších návštěvách, většinou tatínka,“ říká Marina Šimanová. Doplňuje, že střídavá péče může být svízelná i v případě, že potomek má nějakou specifickou vývojovou poruchu učení nebo extrémně špatně snáší změny. Péče o některé děti s poruchami učení a chování totiž vyžaduje velmi důsledný přístup a pevnější hranice. „Za podobných okolností by rodiče, bez ohledu na osobní ambice na podílu výchovy, měli zvážit, zda neupravit systém návštěv tak, aby to bylo pro dítě přehlednější. Domnívám se, že dovednost pružně reagovat na vznikající potřeby dětí je to, co neudělá ze střídavé péče strašáka, ale využije rodičovského potenciálu na maximum,“ domnívá se odbornice. 

Dalším kamenem úrazu může být situace, kdy rodiče bydlí až příliš daleko od sebe. „Bohužel jsem se ve své praxi setkala i s chlapcem, který chodil do dvou různých škol, které od sebe byly vzdálené sto kilometrů. Nemohl si udržet kamarády, na každé škole měl jiné učebnice i jiné vyučovací metody,“ zmiňuje expertka.