Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Ztracená a znovu nalezená Julinka: Naučte děti, co dělat, když se jim stane něco podobného

Info ikona
Pexels

Může se to stát každému. Bohužel ne každý ví, jak se v takové situaci zachovat. Naše editorka Lucie Zídková proto sepsala několik bodů, které byste měli své děti naučit pro případ, že se ztratí v lese.

Lucie Zídková | 14. 10. 2021

Něco důležitého v souvislosti s tou ztracenou a díky Bohu zase nalezenou německou Julinkou. Ve školách i ve školkách už mnoho let jede program, který se nazývá "Nebezpečí od cizích lidí". Aniž bych chtěla snižovat důležitost toho, že děti mají vědět, že pán či paní, kteří jim nabízejí, aby se támhle v autě podívaly na krásná štěňátka, jsou divní a je na místě zapnout všechny kontrolky, je třeba jim říkat i jiné věci. Například to, že nebezpečí může přijít i od člověka známého, ba blízkého. Nebudu to tady rozvádět, ale všichni víme, že většina zneužití a znásilnění je spáchána lidmi, které oběť zná.

Chtěla jsem ale upozornit na něco jiného. Je potřeba děti naučit, co dělat, když se jim stane to co Julince. Může se to stát s rodinou, na táboře, kdekoli. První podrobnosti teprve vyplouvají na povrch, ale je jasné, že život jí zachránila jedna jediná věc: že našla posed a v noci se v něm ukryla (druhou noc prý strávila ve vysoké trávě).

Mohlo to dopadnout hůř, ale taky líp: podle prvních informací to totiž vypadá, že dívka na sebe neupozorňovala, protože se lidí, které slyšela, bála. Kdyby věděla, že "cizí lidé", kteří se tam kolem celou dobu pohybovali (vrtulníky, čtyřkolky, těžká, hlučná dřevařská technika a psovodi se psy) s největší pravděpodobností NEJSOU zlí lidé, od kterých jí hrozí nebezpečí, mohla je kontaktovat už po první noci, upozornit na sebe, křičet.

Vydedukovala jsem si z toho pro sebe pár pravidel, která můžou třeba pomoct i někomu jinému, kdo s dětmi jako my často chodí na podobná místa, jako je Čerchov, a dokonce tam děláme podobné věci jako ta německá rodina (výčitky jejím směrem, že "my bychom děcka v životě nenechali z dohledu", jsou hraběcí rady).

  1. Neříkat dětem pořád dokola, že cizí lidé jsou nebezpečí. Většinou nejsou.
  2. Nikdy v lese bez píšťalky. (Mobilní signál není všude, nebyl ani na tom Čerchově, navíc Google Find My Phone funguje jen při zapnutých datech.) Když nevím, kde jsem, nejdřív stát na místě a pískat. Je velká šance, že nejsem daleko od rodičů a najdou mě.
  3. Ve většině českých lesů a hor jsou lesnické cesty. Každá někam vede. Naučit děti, že mají jít lesem tak dlouho, dokud nenajdou cestičku. Dát se po ní - pokud možno dolů. Pokud by skončila v roští, obrátit se a jít zpátky, až narazíme na větší cestičku. Tou zase pokud možno dolů, než narazíme na další větší cestu. A tak dále, každá nakonec vede do civilizace. Pokud je les tak velký a hluboký, že cestu nelze najít, jít podél vodního toku.
  4. Děti by měly vědět, že když se ztratí, budeme je hledat, a to nejen my sami, ale i spousta dalších lidí. Nezůstanou na to samy a jejich úkolem je na sebe upozornit (naučit je udělat kříž z kamenů na louce apod.)
  5. Neuškodí malý slzný plyn v kapse, kdyby přece jen...
  6. Pokud jsme nedokázali najít nebo přivolat pomoc během dne, nejdůležitější je v noci nezmrznout (hledat úkryt, zahrabat se do listí). Přes den chodit.
  7. Pít se dá přinejhorším i voda z potoka. Ráno olizovat trávu a listy - rosa. Jíst se dá jehličí, sedmikrásky, poupata pampelišek, tráva - kdyžtak doplňte, kdo se v tom vyznáte.
  8. Nepanikařit. Udržovat teplo. Pořád myslet na to, že mě hledají.