Reklama

PETRA KVITOVÁ: Jsem šťastná jako nikdy dřív

Je sice stále v jednom kole, přesto rozhovor přetáhla o půl hodiny. Bez jediné výtky. Petra Kvitová (26) je přímá, odpoví na všechno. A když vypráví, že tak spokojená, jako je právě teď, ještě nikdy nebyla, nepochybujete. Protože ten klid z ní doslova vyzařuje.
Napsala Kristina Komůrková Vydáno 20. říjen 2016
PETRA KVITOVÁ: Jsem šťastná jako nikdy dřív
Foto: Lucie Robinson
 
Jak jste se vlastně odměnila za bronzovou olympijskou medaili? Slavila jste? 
Tentokrát ano. Nejsem pařmenka, na večírky normálně nechodím, takže to pro mě bylo něco výjimečného. V Riu to ale bylo umocněné tím, že tam úspěch zapíjel mix sportovců. A bude to znít asi zvláštně, ale jsem na sebe pyšná, že jsem tu medaili pořádně oslavila. Nečekala jsem to od sebe, neuměla jsem se moc uvolnit. Vlastně jsem to nikdy dřív nedokázala tak dobře jako v poslední době.  
 
Čím to je?
Nevím. Prožívám teď období, kdy víc vnímám samu sebe a zjišťuju, o čem ten život je. Snažím se víc si ho užívat. Objevuju, že život není jen o tenisu. Asi stárnu. (smích)
 
Přijde mi zvláštní, že když člověk vyhraje dvakrát titul ve Wimbledonu, nevrhne se do víru oslav.
Jenže ony nejlepší oslavy jsou, když máte vítězné parťáky, třeba právě holky z fedcupového týmu. Navíc slavit se má bezprostředně po vítězství, kdy jsou ty emoce nejsilnější. Ve Wimbledonu vám skončí zápas pozdě, přiťuknete si s týmem a jdete spát, protože jste vyčerpaná. Další dny vám to všechno teprve dochází. Když jsem se vrátila domů, připila jsem si s kamarádkami, ale to bylo decentní. 
 
Potrápila vás někdy kocovina? 
Alkohol naštěstí snáším dobře, nebývá mi špatně. Piju do nálady, mám ráda víno i pivo, občas si dám něco tvrdého, třeba v Riu jsem slavila caipirinhou. Ale že bych někdy byla opilá nebo měla druhý den okno? To ne. Jen se cítím, jak kdyby mě přejel traktor, takže během přípravy si dám maximálně skleničku vína a jdu spát.
 
Než jste vyhrála medaili, tak vám letošní sezona zrovna nevycházela, řadu zápasů jste prohrála. Jak snášíte, když o sobě čtete tvrdou kritiku od novinářů i fanoušků?
Během turnajů si zakazuju chodit na internet. Nečtu žádné články, sekci komentářů pod nimi neotevírám. Už jsem se poučila dávno, že to bývá žumpa. Čtení takových věcí vám jen rozhodí koncentraci. Vy sama víte, že se vám nedaří, víte, co za tím asi je, a pak vás veřejně hodnotí někdo, kdo vidí jen ten špatný výsledek a nemá tušení.
 
Vy se při zápasech občas tváříte rozmrzele. Jste náladová? 
Právě že vůbec! Ale tohle mi říká spousta lidí. Teď jsem s ostatními olympioniky byla u pana prezidenta a ten se ke mně otočil a povídá: „Petro, vy se vždycky tak strašně mračíte na tom kurtu.“ Tak jsem mu odpověděla, že se směju až po zápase. Ono je to asi dané tím, jak se soustředím. Když se na kurtu necítím komfortně, bojuju uvnitř a navenek to asi vypadá otráveně. Ale nehodlám to řešit. Kdybych měla přemýšlet, jak při hraní působím, bralo by mi to energii. 
 
Určitě jste se setkala s tím, že rodiče dají dítě na tenis s vidinou velkých peněz. Jaké byly vaše začátky?
Táta mě učil tenis, aby mi vyplnil čas a já nechodila za školu, nepoflakovala se po městě. Naši určitě neměli vidinu, že budu vydělávat velké peníze. Dítě tenis musí bavit, musí být spokojené. Kdybych věděla, že rodiče ode mě čekají, že jim budu vydělávat peníze, nevím, jestli bych takový tlak zvládla ustát.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v listopadové Marianne.

Další články

Reklama