DENÍK BERLÍŇANKY: Dobrý den, můžu dál?
Nic není v Berlíně tak trendy jako mít rád svou čtvrť a kamarádit se sousedy. Občas to může i překvapit.
Záhy po našem přestěhování do Berlína mne probralo zazvonění na dveře. Otevřu a tam stojí postarší manželský pár. „Dobrý den, my jsme vaši sousedé. Jsme ze Švýcarska,“ začnou hned v úvodu a já překvapeně stačím vykoktat jen německy „Dobrý den“.
V první chvíli si říkám, že se něco stalo. Nějaký problém. „Často vás tu slýcháme s dětmi, tak jsme si říkali…“, pokračuje paní. „A je to tady,“ utvrzuju se v duchu. Děti je ruší, jsou hlučné, jdou si postěžovat. Je to jasné. „Koupili jsme si byt tady v Berlíně a chtěli jsme vás pozdravit a představit se. Asi se tu budeme občas potkávat,“ uzavírá paní a já tak nějak v šoku pokračuju v konverzaci, odkud jsme, proč tu jsme atd.
Když zabouchnu dveře, uvědomím si, že jsem se s tímhle v Praze nesetkala. Mám v Praze skvělé sousedy a dokonce přímo v domě dvě velmi dobré kamarádky. Jsem komunikativní a ráda si povídám s lidmi, ale seznámili jsme se tak nějak spontánně. Nikdo na mě takhle nezvonil. Sousedi na mne zvoní jen, když je nějaký problém nebo něco chtějí. Určitě na mě nikdy nikdo v životě nezazvonil proto, že by se mi chtěl představit. Což je vlastně příjemná změna! Zajímavé je, jak často čekáme v takových situacích spíš něco negativního, než jen třeba touhu poznat lidi, se kterými bydlíme v domě.
O pár týdnů později jsem zaznamenala další, tentokrát trochu víc bizarní zážitek.
To takhle jednou otevřu dveře v teplákách, ruce umazané od těsta, na hlavě rozcuchaný drdol a ve dveřích stojí celá rodina, kterou potkávám v domě. Maminka s miminkem v ruce, tatínek a dvouletý chlapeček, který si s sebou nese pití a pastelky na kreslení!
„Ahoj,“ potykají mi, jak je v Berlíně zvykem. „Jak se máš? Říkali jsme si, že zajdeme na návštěvu,“ ujme se slova maminka. „Teď?“ vykoktám ze sebe. „Pokud se to nehodí, přijdeme jindy, ale mysleli jsme, že teď,“ řekne paní. „Aha, tak proč, ne. Ale je tu nepořádek,“ vysypu ze sebe napůl v šoku. A najednou mám celou rodina doma u stolu a hodinu konverzuju o všem možném v němčině. Nevím, co si o tom myslet. Ale vlastně proč ne? V Praze se vždy s kamarády složitě domlouvám a ladíme termíny, tady jsou spontánní, říkám si. I když si neumím představit, že udělám to samé.
Podobných historek mám víc. V Berlíně je totiž naprosto trendy splynout se svou čtvrtí, pořádají se tu sousedská setkání, schůze, výměny oblečení i potravin. Lidé tu hrdě nosí trička s nápisem „Moabit“, tedy čtvrti, kde bydlíme. Pojem jako je „Kiez“, tedy „čtvrť“ se skloňuje ve všech pádech. Dokonce existuje i německý pojem „Kiezgefühl“, což by se dalo přeložit volně jako „pocit splynutí s vlastní čtvrtí“. Chlubí se jím i developeři, když prodávají nové byty a rádi upozorňují na to, jak je v dané oblasti skvělé „Kiezgefühl“ a podobně.
Na jednu stranu je tenhle komunitní život fajn a v Praze se už taky v některých trendy čtvrtích zaběhnul, třeba na Letné nebo i u nás v Podolí to začínám pozorovat. Zrovna naše berlínská Kiez je taky tak soběstačná, že bych vůbec nemusela jezdit mimo ni. Máme tu všechno včetně parku, obchodů, kaváren i škol. V podstatě tak můžu žít s pocitem života ve vesnici uvnitř Berlína.
Na druhou stranu mám obecně asi na rozdíl od místních odpor k různým plánovaným schůzím a hromadným setkáváním s cizími lidmi. Místní ale právě tohle milují: setkávat se, diskutovat a zakládat spolky je oblíbená kratochvíle Berlíňanů.
V každém případě, když na mě teď někdo zase zazvoní, už mě nepřekvapí opravdu vůbec nic.
ČTĚTE TAKÉ:
Deník Berlíňanky: Co čekat, když odjedete žít do zahraničí?
DENÍK BERLÍŇANKY: Chceš školku? Postav se do fronty a rozbreč se!
