Jako PR manažerka po svých klientech vždy v úvodu chci, aby mi o sobě a svém podnikání napsali pár vět. Nebo klidně několik stránek – čím víc toho budu vědět, tím spíš dokážu uchopit jejich příběh. Často se jich hned na první schůzce ptám: „A proč by média měla psát zrovna o vás a vaší firmě?“ Nevím, jestli na odpovědi mají stejný mustr, ale v tu chvíli bývá úplně jedno, jestli klient prodává kosmetiku, vyrábí domácí džemy, nebo sekačky na trávu: odpovědi jsou na chlup stejné. Všechno je buď „unikátní“ nebo „s příběhem“. Jde o „splněný sen“, případně „dream job“. Začátky byly těžké, ale říká se to poetičtěji: „Byla to výzva.“ V textu nikdy nechybí, že bylo třeba „jít přes překážky“ nebo „vyjít ze své komfortní zóny“. Úspěšný příběh musí samozřejmě končit poučením, takže se rovněž dozvídám, že „vyhořeli“, ale nyní chtějí „inspirovat“ ostatní, a mají tak jediné předsevzetí: „Naučit se vybalancovat svůj osobní a pracovní život.“
Můj slovní blacklist
Že už jste to někde slyšeli? Stačilo mi něco málo přes rok sbírat nadužívaná slova a fráze, kterými se hemží dnešní komunikace. Zakázala jsem si je používat, pochopila jsem, že jsme si na ně vytvořili imunitu a nevnímáme jejich pravý význam. Je to stejné jako s antibiotiky – když je jich moc, naše tělo vůči nim začne být rezistentní. S prázdnými frázemi jsme hluší vůči svému okolí a okolí je hluché k nám. A to bohužel i v případě, že jde opravdu do tuhého. Přitom například ono vyhoření vnímá většina z nás jako extrémně těžké životní období, o kterém víme, že se musí urgentně řešit. Odborníci souhlasí: „Vyhoření je stav fyzického nebo emocionálního vyčerpání, který zahrnuje pocit sníženého výkonu a ztráty osobní identity. Je důležité to nenechat být, protože dříve nebo později vás to dostihne, ať už v pracovní oblasti, v rodinném životě, nebo v obou, a svět se zhroutí jako domeček z karet,“ vysvětluje koučka Radka Minaříková, spoluzakladatelka portálu Najdi kouče.
Probůh, ty jsi vyhořela?
Na svůj seznam zakázaných slov neustále přidávám další. Ne proto, abych raději nic neříkala, ale proto, abych se lépe dokázala vyjádřit. K nadužívaným slovům si přiřazuji synonyma, kterými bych je mohla nahradit, ale ještě raději je měním za pojmenování pocitu, který ve mně vyvolávají. Abych si například definovala, co pro mě znamená sebeláska, musela jsem si přiznat, že u mě tenhle pocit bude vždy přirozeně kolísat a že na tom nic nezmění ani opakování bezduchého „mám se ráda“. Sebeláska je pro mě respekt vůči tomu, kdo jsem. Snažím se vše vysvětlovat tak, jako bych mluvila k lidem jiné kultury, s jiným vzděláním či jiné z generace. Své babičce, například. Když jí řeknu, že jsem vyhořela, spráskne ruce a zeptá se mě, kde teď budu bydlet. Učím se však nejen pojmenovávat věci tak, aby na to mé okolí reagovalo, nýbrž se i lépe ptát těch, kteří se za nadužívané fráze schovávají.
Hledám si práci,“ říkala mi u kávy kamarádka, která dostala výpověď v první vlně covidu. Zajímalo mě, co hledá. „Chci navázat na své dosavadní zkušenosti z obchodu, rozvíjet svůj potenciál a kreativitu a neustále se posouvat kupředu. Ideálně bych chtěla spojit jazyky, které jsem vystudovala, s novou dovedností, kterou jsem dosud neobjevila.“ To toho vím, říkám si. Tuhle větu moje hlava nedokáže přiřadit k žádné konkrétní pozici ani k oboru. Je naprosto nicneříkající, a tak se doptávám. Od toho si tu koneckonců dáváme cappuccino, abychom si něco skutečně řekly, ne abychom se rozplývaly nad krémovou pěnou a kyselostí stoprocentní arabicy. Odříkávat mantru naučených frází možná zafunguje na prvním rande, kdy se stydlivě oťukáváme, nikoli však v důvěrném rozhovoru či při pracovním pohovoru.