Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Jak vychovat jedináčka?

Info ikona
Jedináček

O jedináčcích se toho říká spousta. Že jsou rozmazlení, sobečtí, nedokážou se vcítit do druhých, natož se s nimi o něco rozdělit. Nepřítomností sourozence údajně navíc trpí. Jak je to ve skutečnosti? A jak si poradit s jejich výchovou?

Iva Hadj Moussa | 7. 01. 2022

Jsem mámou jedináčka. V únoru mu bude čtrnáct a nad tím, že nemá sourozence, nikdy nijak zvlášť nehořekoval, protože prý má přece spoustu bratranců a sestřenic. Občas z legrace pronese, že se aspoň jednou nebude s nikým muset dělit o dědictví. A jsme u jednoho z rozšířených stereotypů o jedináčcích, a sice neochotě se s někým nesobecky rozdělit. Co na to říká speciální pedagožka Marina Šimanová, která v poradně Rodinná pohoda pracuje pochopitelně i s dětmi, které vyrůstají bez sourozenců?

Já, já, já, jenom já?

„Někdy se skutečně rodiče na své jediné dítě upnou až do té míry, že v něm pěstují pocit naprosté výjimečnosti. A ačkoli je zdravé sebevědomí do života dobrá deviza, pokud je živeno nepřiměřeně, může se naopak v budoucnosti objevit opakovaný pocit selhání,“ upozorňuje pedagožka. „Problémy se mohou objevit i dříve ve vztazích s vrstevníky, kterým neustálé vychloubání prostě vadí. Jedináčci jsou navíc často zvyklí na to, že o mnoha věcech rozhodují a jejich přání jsou snáze plněna, protože rodič má na na ně víc času i prostředků.“

Přesto si Marina Šimanová nemyslí, že by všichni jedináčci museli být sobečtější než děti, které mají sourozence. Naopak připouští, že být jedináček může mít i své plusy. „Výhodou jedináčkovství – což platí i u prvorozených dětí, než jim přibude bratr či sestra – je větší množství vědomostí a dovedností, které od dospělých nasají. To může znamenat maximální rozvinutí kognitivních funkcí.“ Už v předškolním věku tak mají mnozí jedináčkové bohatší slovní zásobu a vytrénovanou sluchovou paměť. Jsou schopni dobře zpracovávat informace a často prohlubují nějaký svůj specifický zájem, ať už jde o dinosaury, zeměpis, nebo značky aut. Není výjimkou, že se naučí dříve číst a psát. 

„Nadprůměrné schopnosti dítěte, jemuž se rodiče díky nepřítomnosti sourozence mohli intenzivně věnovat ještě před začátkem povinné školní docházky, mohou navodit dojem, že je dítě extrémně nadané. Ačkoli dítě skutečně může být velmi chytré a díky stimulaci okolím mít vnímání výborně rozvinuté, neznamená to, že jeho výkon se bude neustále zvyšovat. Dívky pak častěji, zhruba ve třetí třídě, svůj náskok ztrácejí a tím pádem klesá i obdiv okolí. Nedokážou pak pochopit, proč už nejsou středem pozornosti, znejistí a novou sebedůvěru znovu získávají jen složitě,“ vysvětluje speciální pedagožka.

Určité výhody přisuzuje jedináčkům i psycholožka a psychoterapeutka Soňa Komárková. „Ukazuje se, že jsou schopni více se spolehnout sami na sebe. Pokud je totiž dítě častěji obklopeno dospělými lidmi, rychleji tento svět pochopí, naučí se v něm orientovat a zdokonalí se v sociálních kontaktech s dospělými. Proto může mít rodič i okolí pocit, že jedináček dospívá rychleji než jeho vrstevníci.“ Kromě toho psycholožka dodává, že prvorozené děti a jedináčci mají mnoho společného – bývají svědomitější a cílevědomější.

Nepřetěžujte ho

Je celkem běžné, že rodiče promítají do dětí své ambice. Pokud mají potomků více, za chvíli jim dojdou síly i čas, ale u jedináčků musejí vše vsadit na jednou kartu a tak snadno se nevzdávají. Nebezpečí spatřuje Marina Šimanová zejména v tom, když chtějí rodiče z dítěte vytáhnout nejen jeho osobní maximum, ale i mnohem víc. Dítě se pak snaží dostát nárokům svých rodičů a nezklamat je. „Takové požadavky dítě přetěžují a v pubertě se pak může snadno stát, že se dítě postaví na zadní, aby se z vlivu rodičů vymanilo.“

To potvrzuje i psycholožka Soňa Komárková, podle níž může být neustálá rodičovská pozornost a péče obohacující, ale také velmi omezující, až svazující. „Vaše dítě nemusí umět a vědět všechno, nemusí být dokonalé. Potřebuje být především samo sebou a to znamená, že bude v mnohém jiné, než si rodiče představují,“ zdůrazňuje. 

Úlohou každého rodiče je přitom to, aby uměl z výchovy včas „vyskočit“ a nežít pouze život svého dítěte. „Je důležité vést dítě k tomu, aby se prosadilo samo,“ míní Marina Šimanová. Rodič jedináčka to podle ní má trochu těžší, proto by měl nad situacemi a jejich řešením více přemýšlet, aby ze svého jediného dítěte vychoval samostatného a sebevědomého jedince, který není závislý na pochvale a podpoře v každé náročnější situaci, která v životě přichází. 

Mám za muže jedináčka

„On jak je jedináček, tak musí být pořád po jeho,“ lamentuje občas jedna z mých kamarádek nad svým manželem. Na druhou stranu totéž říká i jiná kamarádka, jejíž přítel má dvě sestry a jednoho bratra. I odborníci potvrzují, že mít za partnerka či partnerku člověka bez sourozenců nemusí nutně znamenat žít s despotou a sobcem, který se domnívá, že celý svět se točí jenom kolem něj nebo ní. Záleží spíš na způsobu výchovy. Pokud rodič dítě neomezuje prakticky v ničem a nedává mu hranice, pak existuje velká pravděpodobnost, že si dítě tento přístup ponechá i v dospělosti. „Což může znamenat, že pro něj skutečně může být náročnější navazovat naplňující vztahy,“ dodává psycholožka a psychoterapeutka Soňa Komárková.

Spousta jedináčků – na rozdíl od mého syna – prahne po tom, aby jim rodiče „pořídili“ bratra či sestru. „Nedávno se mi jedna jedenáctiletá dívka svěřila, že je jako jedináček na všechno sama. Navíc si už uvědomuje, že až její rodiče budou staří, bude se o ně muset postarat sama, ale trápí ji i to, že její děti nebudou mít tetu a strejdu,“ vypočítává některé z obav jedináčků Marina Šimanová. 

Co dělat, když váš jedináček po sourozencích touží, ale z různých důvodů se bratra či sestry nedočká? „Pokud to nejde, nemusíte dělat nic víc než to svému dítěti prostě vysvětlit. V životě zkrátka toužíme po mnohém, a ne všechno se nám vyplní. A právě to může být pro vaše dítě první velká životní zkušenost, že ne všechno lze zařídit k naší spokojenosti,“ říká Soňa Komárková. Dodává, že jedináčci se občas mohou cítit osaměle. „Pocit osamělosti má ale potenciál k rozvoji něčeho přínosného. Může dítě vyprovokovat k aktivitě, například k navázání vztahu s vrstevníkem. Učí ho také oslovovat druhé a nečekat, až někdo osloví je. Dává jim možnost být sami se sebou a uvědomit si, co sami potřebují a chtějí.