Nočními výlety k dětské postýlce, kterou lemují kostičky Lego, to začíná. Malováním si pavouků na obličej pokračuje. Dokonce i poskytnutím tváře místo malířského plátna dceři, která se právě učí zacházet s dekorativní kosmetikou… Ale to není konec.
Jistě víte, a také jste si prožila, že máma zkrátka udělá vše, aby bylo dítě spokojené. Aby se rozvíjela jeho kreativita, a tak. To vše ale jen do určitého věku. Takže jsem odmala stavěla kostky. V noci na ně šlapala. Pak také řehtala, když mi byla přidělena plastová obludka ve tvaru koně. Také donekonečna hrála Člověče nezlob se, následně poznávací hry, Brain Boxy, všechny řady her Slunečné. Taky skládala puzzle ze tří a více tisíc kousků. V okamžiku, kdy mě dcery vyhecovaly, pak našly dva do sebe padnoucí kousky a vzdaly to – Já obraz doskládala, protože od rozdělané práce se odcházet nemá. Taky jsem dcery nechávala vařit. Do noci uklízela výbuch v kuchyni… Zkrátka jsem nikdy nebránila žádnému jejich nápadu. Proč taky, když na každém se dá najít něco, co jim dá do budoucna schopnost trpělivosti, kreativity, spolupráce, respektovat prohru, výhru, umět se postarat samy o sebe.
Tenhle přístup platí dodnes. Je tedy fakt, že času jsem získala víc, protože děti mě potřebují s přibývajícím věkem stále míň, ovšem i v té části jejich času, do kterého mě pustí, naopak jsou prožité okamžiky zajímavější. A větší výzvou pro mě.
Téma vlasů je jedním z nich. „Mami, nechala by ses se mnou nabarvit na černo? Co takhle zkusit henu? Mami a nebylo by dobré zkusit růžovou hlavu?“ Statečně odolávám, i když jsem četla, že čas strávený v kadeřnictví s dcerou patří k těm, co si pamatujete do konce života. Já mám trochu strach, že bych podlehla vábení černé barvy na hlavu – a do konce života bych si pamatovala období, kdy jsem chodila ven výhradně v čepici.
Stejně tak procházím vegetariánským obdobím, kdy doma nesmíme mít nic, co má city. Takže doma jím cizrnu a saláty, ovšem šunkou nepohrdnu a tu jím tajně v práci. Stejně jako piju mléko a snažím se dál fungovat jako všežravec. I proto, že menopauza se blíží a o osteoporózu si pubertálními experimenty koledovat nechci. Vím, že tento styl stravování za pár týdnů holky přejde, ale ty jsou tou dobou, která by mi následně mohla chybět.
Jsou přede mnou ale i další výzvy. Jako třeba umělé nehty, řasy, a další detaily pro krásu. Takové, které moji teenageři považují za běžné, já za nemístné. Fandím přirozenosti, i když zcela chápu, že ony to mají jinak. Stejně jako ony jsem v šestnácti potřebovala mít místo řas kartáčky, podprsenku si vycpávala ponožkami a tvářila se jako světák. Ale i to je přejde – a v tomto případě si budu trvat na svém. Ne, opravdu se pro ně a jejich radost neobětuji. Není důvod, když jde o prchavou záležitost.
Klidně se přiznám, že bych raději měla zaražené kostičky lega do kolen než objem košíčků D. Nevadí mi denně používat řasenku, mrkací panenky v mém věku se už moc nevyskytují a pokud ano, jsou v pozici diblíka. I na to, abych se takové škatulce vyhnula, jsem dostatečně soudná. Takže si můžeme za zavřenými dveřmi vyhandlovat, že když udělám laborky z chemie, ony si se mnou zahrají společenskou hru, kterou jsem s přibývajícími roky vzala na milost, ale na veřejnosti se budu chovat úměrně svému věku. Moje dcery totiž nechápou jedno zásadní pravidlo: Od určitého věku je nezbytné si roky ubírat, ne přidávat. Tam ale musí dospět samy.
Měla jsem do včerejšího večera radost, jak to mám pěkně srovnané, že i holky moje pochopily, co ano a co ne… Jenže klepat si příliš na rameno, signalizuje problémy.
Stavila se za mnou Anička a zeptala se, jakou společnou kérku si necháme udělat. Nadosmrti.
