Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Matka vs. manželka: Jak zvládat obojí?

Info ikona
Rodina

Být dobrou partnerkou či manželkou není snadný úkol. Je to ale nárok, který si na svá bedra klade spousta žen. A když se jim to už konečně nějak daří, přijde mnohdy ještě další, mnohem náročnější role, role matky.

Martin Zikmund | 23. 02. 2021

Dá se zvládnout obojí? A co se vlastně s námi děje, že nám může připadat mnohdy až příliš složité partnerský vztah a rodinu sladit? A proč tolik manželství po narození dětí končí? Sladění role matky a manželky/partnerky je velmi těžké, stejně jako sladění role otce a manžela/partnera. Mnoho žen a mužů tápe, někdo se doslova utápí. Na pohlaví v tomto případě vůbec nezáleží. Určující bývá spíš vlastní dětství, byť pro ty, co zůstanou doma s dítětem, je to obvykle náročnější. Znám matky, pro které je nejdřív dítě a pak dlouho nic, stejně jako otce, pro které je nejdřív dítě a pak dlouho nic. A právě v tom „dlouho nic“ se může váš partner snadno ztratit. Možná si říkáte, že vy to tak nemáte. Tím lépe. Když ale na svých workshopech dělávám s účastníky jeden test na určení priorit životních rolí, pravidelně u rodičů dětí vítězí právě ta rodičovská, a to mnohdy i u rodičů dospělých dětí. Ta totiž bývá ta vůbec nejnáročnější, nejvíce zatěžující, nejvíce úzkostná. Proč tomu tak je?

Vstupenka do minulosti

Možná si vzpomenete na pár nepříjemných okamžiků v dětství. Sedíte schoulení do klubíčka u sebe v pokoji, sem tam ukápne nějaká ta slzička, cítíte obrovskou křivdu a říkáte si, že až budete jednou rodiče, tak něco podobného svým dětem rozhodně nebudete dělat. Platí přitom jednoduché pravidlo: čím víc takových okamžiků v dětství, tím náročnější bude rodičovská role v dospělosti.

Už od první návštěvy na gynekologii se tyto bolístky připomenou, a to tak, že všechny najednou. Těhotenský průkaz jako by se stal vstupenkou do temných zákoutí vlastní minulosti. Od toho dne vám začne část kapacity přemýšlení brát to, co všechno budete „muset“ a „nesmět“ svému dítěti dělat. Jako by toho i bez těchto starostí nebylo málo. Někdy je tato fáze dokonce tak intenzivní, že přetlačí i těšení na miminko a radostné prožívání těhotenství. Zejména pokud se jedná o první dítě. A protože naše kapacita není neomezená, někde ji musíme vzít. Někdo si ji ukrojí v práci, jiný v původní rodině, další od přátel. Řada z nás ji vezme z části vyhrazené partnerovi, ti méně šťastní z části vyhrazené sobě. Tedy pokud takovou částí vůbec disponují.

Pak se jednoho dne dítě narodí. Počáteční nevyspání, vyčerpání, panika z toho, že absolutně netuším, co ten řvoucí mrňous zase chce ani co mám přesně dělat, ty výše popsané pocity na čas zatlačí mimo centrum pozornosti. O pár měsíců až let později se však vrátí v plné síle, obvykle nejpozději kolem tří let věku dítěte. Tedy ve věku, na který už máme sami vlastní vzpomínky. A pokud nejsou zrovna dvakrát pěkné, může se snadno stát, že nás přemůže potřeba „vynahradit našemu dítěti svoje dětství“.

Jakkoli absurdně to takhle napsané zní, řada lidí to tak skutečně dělá. A o dalších 10 až 20 let později sklízí ovoce této činnosti. „Já jsem se pro tebe obětoval(a)! Měl(a) jsi všechno, co já ne, a vůbec si toho nevážíš! Kdybys jen věděl(a), v čem jsem musel(a) vyrůstat já! Nevděčníku!“ Někdy dojde i na pověstné: „Málo jsme tě mlátili!“ Toto iracionální, byť třeba původně láskou motivované jednání má jeden kardinální háček – vaše dítě není vy. Koupit mu to autíčko na dálkové ovládání nebo tu barbínu, co jste vždycky chtěl(a), se vůbec nemusí setkat s takovým nadšením, s jakým by se to bylo setkalo u vás. Vaše dítě je někdo úplně jiný, a čím bolestivější máme za sebou dětství, tím těžší to může být rozlišit.

Bolístky a bolesti

Dítě nás tak může velice snadno strhnout do hlubin vlastní minulosti, pakliže to připustíme. A protože v minulosti jsme byli dětmi, a ne partnery, rázem můžeme na své partnerské, ale i další role pozapomenout. Ne proto, že by pro nás nebyly důležité, ne proto, že bychom přestali své partnery, přátele či práci mít rádi, ale prostě proto, že nám na to nezbude kapacita. A co teprve, když se těch dětí postupně objeví víc. Navíc s tím, jak děti rostou, narážejí na další a další naše bolístky – šikana ve škole, kroužky, kam jsme nemohli chodit nebo které nám nešly, vztahy s prarodiči, vztahy s kamarády atd. Nechat dítě, a tím spíše děti, vyplnit 100 % naší jakékoli volné kapacity, je nesmírně jednoduché. Stačí tomu nedat žádné hranice.

Dětství však nebývá jediná bolestivá minulost, kterou máme za sebou a která určuje naše rozvržení sil mezi rodičovskou a partnerskou roli. Pro řadu z nás otec, respektive matka našich dětí není prvním životním partnerem. A někdy jsou vztahy, které za sebou máme, docela bolestivé. Tím spíš pak víme, co v nich chceme nebo nechceme zažívat, jak se chceme nebo nechceme cítit. Nepříjemné vztahové zkušenosti nám mohou pomoci nezapomínat na naši partnerskou roli. Existuje však ještě jedna „partnerská“ zkušenost, kterou si neseme z minulosti, a to vztahové chování našich vlastních rodičů. Předobraz toho, co je ve vztahu „normální“. Bohužel však máme k dispozici jen předobraz toho, co je „normální“ v rodině s dětmi. A ten často po narození dětí může promluvit do hry, u které se tak rázem a nepochopitelně mohou změnit pravidla.

Info ikona
Rodina

Nejdřív partner, potom rodič

Pro „výrobu“ dětí platí jednoduché pravidlo – musí na ni být dva partneři, budoucí maminka a tatínek. A právě v této chronologii je podle systemické psychoterapie schovaný i recept na sladění partnerských a rodičovských rolí. Nejdřív partner, potom rodič. Pokud podceníte partnerskou roli na úkor té rodičovské, může se stát, že budete rodičem jen jednoho dítěte. Jestli vám jedno stačí, v pořádku. Pokud ale chcete mít potomků více, je pro vás partnerská role o to důležitější. Pokud totiž už první dítě partnerský vztah naruší, druhé ho těžko zachrání, spíš naopak.

Existuje však také něco, co i úzkostným rodičům, tedy těm, kteří ve své rodičovské roli nejsou až tak úplně svobodní a nezažívají v ní zrovna přebytek lehkosti, může přece jen pomoci. Být dobrým partnerem je totiž esenciální součástí rodičovské výchovy. Jak bylo řečeno již výše – učíte tím dítě, co je ve vztahu „normální“. Pak je jen na vás, jestli pro dítě bude normální, že po narození potomstva rodičům končí čas pro sebe, že se pak spolu často hádají „kvůli dětem“, že spolu nemají sex, protože s nimi ratolesti spí až pokud možno do puberty v jedné ložnici, a tak dále. Možná byste ale raději, aby pro děti bylo normální spíš to, že maminka je pro tatínka ta nejdůležitější na světě. Že tatínek, když přijde domů, objímá nejdřív maminku, a že si maminka s tatínkem povídají o tom, jaký měli den, vzájemně se objímají a pomáhají si.

Vypnout automat

Rodičovská a partnerská role nejdou proti sobě. Není to buď, anebo. Jde pouze o jejich vzájemný soulad, protože dítě se od rodičů učí ve skutečnosti oběma rolím najednou. Získává informace o tom, jak být rodičem i jak být partnerem – od stejných lidí ve stejnou dobu. „Learning by doing“ říkává profesor Alan Kazdin z univerzity v Yale neboli učení děláním, přesněji tím, co děláte vy. A jak se pokusit nalézt takové sladění obou rolí, které vám bude více vyhovovat? Často stačí hledat v přítomnosti a nenechat se táhnout minulými bolístkami a traumaty. Promyslete si, jak to ve vztahu chcete mít, pobavte se o tom se svým partnerem. Klidně využijte i služeb párového terapeuta, bude-li potřeba. A hlavně věnujte dostatek času a energie sebepéči, protože bez ní se těžko žije jinak než na „automat“. Ten automat, který si nesete ze svého dětství a ve kterém ve skutečnosti nejsou zaneseny ani vaše děti, ani váš současný partner.