„Práce v hospici je krásná,“ říká lékařka a mecenáška Katarína Vlčková

Co vás přivedlo k oboru paliativní medicína, tedy k péči o nevyléčitelně nemocné?

Prvotně to byla zkušenost s hospicem v době, kdy umírala na rakovinu maminka mého manžela. To jsme byli ještě studenti a mě fascinoval rozdíl mezi péčí v nemocnici a v lůžkovém hospici. Měla jsem pocit, že jsem v úplně jiném světě, kde personálu záleží na každém, kdo překročí práh jejich domu. Poznala jsem, že mě vnitřně naplňuje a obohacuje setkání s křehkými lidmi, kteří nejsou středem zájmu většiny zdravotnického personálu v nemocnici, protože jejich stav již není možné vylepšit. Zjistila jsem, že k uspokojení nepotřebuji, aby nemocný odcházel po svých, ale aby se ve své těžké situaci dokázal usmát, aby se cítil bezpečně a aby cítil, že je pro někoho důležitý, přestože již nemá sílu tvořit nové hodnoty. 

Co pro vás znamená smrt? Bojíte se jí méně díky tomu, že ji důvěrně znáte?

Podobně jako mnoho mých pacientů se asi tolik nebojím smrti, jako spíš umírání. Vím ale, že utrpení nemusí být jeho součástí. Někdy přirozeně a někdy pomocí léků lidé můžou umřít bez předchozího trápení. Strašákem je pro mě tragická smrt, která přichází náhle a není čas na rozloučení. Ze zkušenosti víme, že rodiny, které dostaly možnost se rozloučit a předat si důležitá slova, se s úmrtím blízkého vyrovnávají snáz. Vedlo mě to k tomu, že jsem svým nejbližším napsala dopisy s tím, co je pro mě důležité, aby věděli. Uvědomuji si ale, že mnohem lepší by bylo, kdybych si našla čas a příležitost jim to říct. Třeba se mi to povede a ty dopisy budu moct spálit. Myslím, že to je to, co by naši společnost mohlo udělat o kousek lepší: kdybychom si dokázali navzájem říkat to, co na druhých lidech obdivujeme, co na nich milujeme a za co jsme jim vděčni. Často si to uvědomíme, až když je ztrácíme, a to je škoda.  

Je Česko z hlediska péče o nevyléčitelně nemocné už na západoevropské úrovni?

Bohužel ne. I když v posledních letech došlo k obrovskému pokroku. Vznikly paliativní týmy v nemocnicích, kromě lůžkových hospiců pro dospělé máme i mnoho mobilních hospiců, některé se dokážou postarat i o děti. Laická i odborná veřejnost prošla velkou osvětou a mezi odborníky je veliká vůle, nasazení a nadšení. Naše nadace by jim ráda poskytla podporu a zdroje, aby jejich práce měla co největší dopad a aby byla paliativní péče dostupná pro všechny rodiny se závažně nemocným dítětem v kterékoli fázi onemocnění a po mnoho let života s nemocí, která jejich dítěti pravděpodobně neumožní dožít se dospělého věku. Na Cibulce mají najít útočiš­tě rodiny, které dlouhodobě pečují o těžce nemocné děti. Většina pobytů bude dočasných, jen na víkend či týden, pro děti, které potřebují například umělou plicní ventilaci, aby si rodiče mohli na pár dnů odpočinout a vyjet třeba se zdravými sourozenci nemocného dítěte na dovolenou.

Nelitovala jste někdy, že jste se nedala třeba na dětské lékařství nebo jiný obor, kde lékař může cítit uspokojení, když vidí pacienta zdravého odcházet z nemocnice?

Ani na chvíli. Pro mě je velkým darem, když nám rodina dokáže říct, že čas, který spolu v závěru života jejich blízkého měli, byl krásný, důležitý a naplňující. K tomu, abych cítila uspokojení, nepotřebuji dokázat rány vyléčit, vím, že už jen to, že se jich dotýkám, může být velkou oporou a úlevou.