Alena Mornštajová před několika lety dala výpověď v práci a po hlavě se vrhla do psaní knih. Vyplatilo se! Dnes má na kontě tři knížky a v dubnu přibude další. O čem kniha Tiché roky bude? A čím to je, že si její romány zamilovali čtenáři napříč generacemi?
Promotion

Na konci dubna vyjde vaše kniha s názvem Tiché roky. V čem bude knížka  jiná od Hany, Hotýlku a Slepé mapy?

Chci, aby každá má kniha byla v něčem jiná. Slepá mapa lineárně vypráví příběh tří generací žen, Hotýlek jsem zamýšlela jako mozaiku příběhů vystihujících druhou polovinu dvacátého století, Hana je knihou o střetu představy o životě s realitou. Jedno však mají všechny tři knihy společné. Za většinu toho špatného, co se hrdinům a hrdinkám mých knih přihodilo, mohly takzvané „velké dějiny“, tedy vnější události. V knize Tiché roky si za to zlé, co prožívají, mohou postavy samy. Nevhodně volenými slovy, mlčením, neochotou nebo neschopností komunikovat.

O svém novém románu jste uvedla: „Tiché roky vyprávějí o rodině, v níž vedle sebe lidé jen žijí, ale vlastně se vůbec neznají.“ Myslíte si, že komunikace uvnitř rodin v současné době pokulhává?

Komunikace byla problémem vždycky, a to nejen v rodinách, ale na všech možných úrovních a ve všech situacích. Neschopnost srozumitelně vyjádřit své pocity a myšlenky, neochota nebo opět neschopnost naslouchat a snažit se pochopit ostatní jsou podle mě základem mnohých nedorozumění a potíží. Kdyby spolu lidé víc mluvili, kdyby byli trpělivější a víc se zajímali o to, co lidé okolo nich prožívají, naučili se spolu komunikovat tak, aby druhému svými slovy neubližovali, bylo by na světě líp. Vím, že je to někdy těžké, protože ochota k dialogu musí být na obou stranách.

Alena Mornštajnová
Zdroj: Vojtěch Vlk

V příbězích ráda pracujete se silnými ženskými hrdinkami. Bude tomu obdobně i u Tichých roků?

Nevím, jestli jsou hrdinky mých knih silné. Já chci jediné – aby byly skutečné. A skutečný člověk má své dobré i špatné vlastnosti, někdy vítězí a někdy prohrává. Takový je život. Důležité ale je nevzdávat se, zvednout se i po porážce, najít v sobě sílu jít dál. Jedna z hlavních postav a zároveň jedna ze dvou vypravěčů knihy Tiché roky, Bohdana, nezačíná svůj život na dobré startovní pozici. Uvědomuje si to, ale nenechá se svým hendikepem převálcovat. Naučí se žít s tím, co má, a hledá vlastní cestu ke spokojenému životu. Takže nakonec její jinakost vnímá spíš její okolí než ona sama. I když i ona má své slabé chvilky, žije dobrý život.

Vaše předešlé knihy si zamilovaly mladé ženy, jejich maminky i babičky. Je těžké oslovit více generací? A snažila jste se o to?

Musím dodat, že moje knihy čtou i muži. A mám od nich hezké ohlasy. Nepíšu knihy pro určité čtenáře nebo čtenářky. Píšu o životě. I když jsou moje knihy mnohdy zasazené do doby, která už je – musím říct naštěstí – za námi, jsou především o lidech. Dějinné události pro mě vždycky byly jen kulisou, v níž se charaktery postav projevovaly. A protože lidé jsou stále stejní, ať žijí v jakékoli době, ve své podstatě se nemění – stále milují a nenávidí, cítí radost, smutek, mají splnitelná či nesplnitelná přání, o něco usilují, za něco bojují, ubližují si navzájem a pak toho litují – zkrátka, ať se stane mým hrdinům cokoli, to, co v těch situacích cítí, cítili bychom i my, bez ohledu na to, jestli jsme muž nebo žena, mladí nebo ve věku, kdy nám roky přidaly na moudrosti.

Jediné, o co se ve svých knihách snažím, je, aby byly odrazem skutečného života. A myslím, že to je ten důvod, proč čtenáři moje knihy čtou.

Knihy
Zdroj: Host Brno

Psát příběh, ve kterém například popisujete život v koncentračním táboře, může být psychicky náročné. Zažila jste při psaní chvíle smutku?

Na knize Hana jsem pracovala čtyři roky. Dva roky jsem sbírala materiály, četla si literaturu o té době, dívala se na filmy, dokumenty a svědectví. Další dva roky jsem psala a samozřejmě dohledávala a upřesňovala podrobnosti. Byly to roky, během kterých jsem byla ponořená do doby, v níž se stalo tolik hrůz. Do doby bolesti, smutku a zmařených životů. Nechápala jsem, jak člověk člověku může způsobit tolik utrpení. Ten smutek mě začal pohlcovat a v určité chvíli mi kazil pohled na život a člověka. Přestávala jsem vidět to dobré a měla jsem pocit, že na světě je víc zla. V tu chvíli jsem se rozhodla vrátit se do doby dětství, kdy svět je ještě nekonečný a plný možností, do říše ničím neomezené fantazie a napsala jsem knihu pro děti o Strašidýlku Strášovi. To mi pomohlo rozpomenout se, že ten život, který teď žijeme, je vlastně krásný.

Kniha Hana bude v červnu uvedena na divadelních prknech. Už jste se byla podívat na zkoušce? 
Premiéra bude 7. 6. 2019 v režii Martina Glasera a já se moc těším. Z Národního divadla Brno mě samozřejmě na zkoušky zvali, ale já jsem tak pracovně vytížená, že můžu přijet až na premiéru. O to víc se těším. Pan Glaser má v případě Hany těžký úkol, protože příběh má několik časových rovin a převést je na divadelní prkna nebude jednoduché.

Zároveň se Hana dočká i filmového zpracování. Prozradíte čtenářům podrobnosti?

Zatím toho k prozrazení není mnoho. Práva zakoupila společnost Happy Celluloid a režie by se měl ujmout pan Milan Cieslar. Hana je ale historické téma – a tudíž dost drahé – takže je potřeba na film sehnat dostatečné finanční prostředky. Doufám, že se to podaří a film spatří světlo světa.

Alena Mornštajnová
Zdroj: Vojtěch Vlk

Jak nejlépe si odpočinete od psaní? A kde čerpáte inspiraci?

Mám ráda spoustu věcí, na které nemám tolik času, kolik bych si přála. Hodně dní trávím na cestách. Ale říká se, že volný čas si prostě musíte udělat, a já se tím řídím. Takže každý den si najdu chvilku na jógu – tu cvičím už od svých dvaceti let, a i když jsem stále jen slušný začátečník, ale baví mě to a tělo cvičení potřebuje. Mám ráda angličtinu a španělštinu, tak se je snažím udržet alespoň občasným čtením nebo poslechem, zahrádkařím – dost neodborně, ale s láskou – a hodně čtu. Měla bych asi trávit víc času s rodinou, na toto téma se čím dál častěji vyskytují stížnosti, ale když den má jen dvacet čtyři hodin!

K jaké knize se s oblibou vracíte? A jakou máte právě nyní odloženou na nočním stolku? 

Dobrých knih je hodně. Vracím se třeba k Modlitbě za Owena Meanyho od Johna Irvinga nebo knihám Oty Pavla. A právě teď čtu Vybledlou krajinu s kopci od nobelisty Kazua Ishigura.

ČTĚTE TAKÉ: ALENA ANTALOVÁ: Ať je klidně nepořádek, hlavně, že je veselo

Promotion