Proč lžeme i lidem, které milujeme: Odborníci tvrdí, že někdy je morálně přijatelné neříkat pravdu

Lhaní má pověst morálního prohřešku, který bychom nejraději viděli jen u politiků a dětí s čokoládou až za ušima. Jenže realita je trošku jiná. Psychologové se shodují, že schopnost lhát patří k lidské výbavě podobně jako empatie nebo smysl pro humor. Ale zatímco některé lži vztahy ničí, jiné paradoxně chrání city – aspoň na krátkou dobu.

Lhaní jako přirozená vlastnost

Lhaní má mnoho motivů a někdy je sociálně funkční. Výzkumy ukazují, že lidé ve svých komunikacích lžou poměrně často. Například většina lidí uvedla, že během běžné konverzace několikrát lhala. Podle psychologa Roberta Feldmana zalžou lidé během desetiminutového rozhovoru v průměru dvakrát až třikrát. A často si toho ani nejsou vědomi.

Někdo lže za účelem zvýšení sebeúcty, jiní proto, aby se druhým zalíbili, nebo aby se vyhnuli nepříjemnostem. Opravdu lžeme všichni? Jak říká psycholožka Magdalena Dostálová, ano, a většinou z pochopitelných důvodů. Velkou roli hraje nápodoba, děti sledují své rodiče a přebírají jejich strategie. Pokud vidí, že dospělí „takticky upravují realitu“, rychle se naučí, že lež je funkční nástroj.

Existují morálně přijatelné lži?

Tohle téma rozděluje psychology i běžné smrtelníky dlouho. Platí, že není lež jako lež? Nebo je to jedno, a lež je pořád jen lež? Psycholožka Dostálová se domnívá, že lež vlastně nikdy není obhajitelná. Zároveň ale upozorňuje na důležitý rozdíl – mezi lhaním a zamlčením informací. Neříct všechno není totéž jako záměrně uvádět druhého v omyl. Typickým příkladem je ochrana soukromí nebo snaha chránit blízkého před informací, se kterou stejně nemůže nic udělat. V takových případech nejde o manipulaci, ale o citlivé zacházení s pravdou.

Laskavé lži v lásce

Asi jedno z nejbolestivějších témat, zvláště pokud jde o nevěru. Kolik pravdy je vlastně potřeba říct? Paradoxně platí, že čím víc detailů podvedený partner zná, tím hůře se z traumatu dostává. Informace začnou žít vlastním životem, podporují fantazie a nutí člověka, aby se k bolesti znova a znova vracel. Psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Dostálová z pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy ovšem říká, že není zastánkyní lží ve vztahu. „Ale samoúčelné sdělování detailů o nevěře může vztahu spíše uškodit.“ Jinými slovy, upřímnost ano, ale bez zbytečného pitvání.

Pozná se, že lžeme?

Neverbální komunikace při odhalování lži hraje velkou roli. Experti dokážou podle drobných signálů rozpoznat nesoulad mezi slovy a tělem už během prvních vět. Ale i běžný člověk často cítí, že něco na té historce nesedí.

Rodiče to znají nejlépe, u vlastních dětí poznají lež podle změny chování, gest, tónu hlasu nebo očního kontaktu. A jestli mají samotní lháři výhodu v rozpoznání lží? Ne vždy. Často se nejhůř nachytá ten, kdo sám lže. Chronické lhaní navíc může narušit vnímání reality natolik, že dotyčný přestane rozlišovat pravdu od výmyslu. Lež je jako pavučina, dřív nebo později se do ní lhář sám zamotá.