Mám ráda věci s příběhem, a tak kromě kvality a ceny výrobku je pro mne důležitý i aspekt jeho výroby: Jaké materiály byly použité? Jsou šetrné k životnímu prostředí? Kdo je vyrábí? Pomáhá výroba místní komunitě? Jsou použité zdroje obnovitelné? Při nedávném prohlížení americké Elle Decoration jsem měla pocit, že jsem na podobného dodavatele narazila – krásný design, silný příběh mě nadchl u indické firma vyrábějící v Jaipuru nádherné koberce tradiční ruční technikou.
Díky cyklónu měním letadlo za vlak
Zkontaktovala jsem je a domluvila si se zástupci firmy schůzku na konkrétní datum. Až potud vše vypadalo jednoduše. Přiletěla jsem z Prahy do Jodhpuru, odkud mě čekal ještě hodinový let do Jaipuru – v evropském kontextu maličkost, ne tak docela v Indii. Let byl napřed posunutý, a pak dokonce zrušený kvůli nebezpečnému cyklónu Kara. Nezbývalo tedy nic jiného než jet vlakem – naše cesta začala v devět hodin ráno, na místo jsme dorazili v jedenáct hodin večer.
Firma pomáhá indickým ženám
Následně jsem se dozvěděla, že naše dlouho plánovaná schůzka byla přesunutá na další den. Asi nemusím vysvětlovat, že jsem se chtěla podívat i k jiným dodavatelům, a tohle mi celou cestu zkomplikovalo. V továrně na výrobu koberců jsem nakonec strávila čtyři hodiny – koberce jsou krásné, vyráběné ručně úžasnou technikou v několika vesnicích. Využívají místních technologií a materiálů jako jsou vlna, hedvábí, juta nebo třeba i recyklovaná sárí. Celý byznys má velký sociální přesah – vzdělávají místní ženy, které díky této práci jsou více samostatné, navíc firma poskytuje i zdravotní pojištění, které v těchto zemích není samozřejmostí. Z rodinné firmy, jejíž počátky sahají do 80. let, vyvážející do západní Evropy a USA, ověnčené spoustou mezinárodních cen a spolupracující se světovými designéry, jsem byla nadšená. Po strastiplné cestě jsem se cítila jako v designérském ráji.
Byrokratická úskalí při sjednávání byznysu v Indii
Nadšení ale začalo postupně vyprchávat díky neuvěřitelné indické byrokracii: Na mnou vybrané vzorky koberců jsem čekala 1,5 hodiny, vše bylo nutné zaznamenat do papírové knihy, schvalovalo to deset různých lidí a ve finále jsem nedostala všechny.
Aby té byrokracie nebylo málo, v Indii se teď nově zavádí obdoba našeho DPH (GST), takže ceny zboží už nejsou tak příznivé jako dříve. Navíc firma z neznámých důvodů nechce vybrané koberce přidat do našeho kontejneru s jiným indickým zbožím, což znamená, že by cena samostatné dopravy výslednou cenu neúměrně navýšila.
Nakonec jsem odsud rozpačitě odjížděla s tím, že ač jsou koberce překrásné, zřejmě je nebudeme moct díky tolika byrokratickým překážkám odebírat. Asi nemá cenu dodávat, že i cesta nazpět se neobešla bez komplikací a já strávila další den na cestě. Je to můj dosavadní rekord – pracovní schůzka, která zabrala tři dny mého času a dosud není jasné, zda se odebírání zboží pro český trh vyplatí.
Risk je zisk
Když pak v Jodhpuru jím vegetariánské jídlo jainů, které se mi už tolikrát osvědčilo, utěšuji se vzpomínkou na nedávnou změnu dodavatele šál, která byla nakonec pozitivní. Tehdy jsem zariskovala a vsadila na nového obchodníka se šálami, který má větší výběr a je mnohem příjemnější, než ten původní.
Pokud chcete dělat nové věci, musíte být připravení nést s tím spojená rizika a i případné ztráty: Někdy začneme odebírat nové výrobky, abychom zjistili, že dodavatel není dostatečně spolehlivý nebo že věci nejsou tak kvalitní, jak se na první pohled zdálo. Jindy se spolupráce vůbec nerozběhne právě z různých byrokratických a mezikulturních důvodů – investovaný čas a peníze se tak už nikdy nevrátí. Také se stává, že značka, která je úspěšná ve světě, v Česku zákazníky nezaujme. Ale přestože je osobní výběr značek komplikovaný, neměnila bych. Baví mě příběh, který se za každou věcí v mých obchodech skrývá, těší mě ta různorodost a originalita. Za to úsilí to stojí!
