Strach je přirozenou součástí našeho života. Bez něj bychom pravděpodobně zbytečně riskovali. Spustí alarm ve chvíli, kdy ‚usoudí', že je třeba varovat a ochránit nás. Přesto nám může pořádně zkomplikovat život. Jak na něj? Ptala jsem se Lucie Kolaříkové Bouzkové.
Promotion

Lucie Kolaříková Bouzková vystudovala interkulturní, manažerskou a klinickou psychologii na univerzitě v Řezně. Absolvovala výcviky a kurzy zaměřené na transakční analýzu, neurolingvistické programování, koučování, systemické konstelace, zrychlené učení, tantru, spirituální inteligenci, alchymii čaker, ženské seberozvíjení a další oblasti.

„Strach nás chrání před nebezpečím a aktivuje v nás tři základní strategie přežití – útěk, útok nebo ‚štronzo‘, tedy taktiku mrtvého brouka. Mění náš fyzický stav – stáhne se nám žaludek, srdce tluče až v krku, nemůžeme dýchat, třeseme se, potíme… Strach jako takový je výlučně pozitivní, ale v dnešní době má většina lidí svůj systém ochrany porouchaný a alarm se spouští neřízeně,“ vysvětlila mi Lucie na začátku rozhovoru.

Čeho se lidé podle vaší zkušenosti bojí nejčastěji? Ať už jde o malé věci jako pavouky, nebo velké jako strach ze změn.

Nedá se přesně určit, jestli převládají strachy z malých či velkých věcí, je spíš nápadné, že strachy jako takové jsou dnes tak extrémně rozšířené. Ať z ekonomické situace, či nutnosti dělat změny, nebo fobie všeho druhu, úzkosti a stres, lekavost. Hodně lidí má přetíženou nervovou soustavu, a proto se strachy objevují nečekaně a v souvislostech s čímkoli. Houfně bují fobie související s kontaktem s ostatními a s vymezením vlastního prostoru. Člověk se snaží přijmout víc informací, než zvládne, naplnit víc požadavků, než je přirozené. Když to dělá dlouhodobě, tak se jeho systém začne bránit a začne vysílat signály například ve formě náhlých úzkostí. Časem je na světě sociální fobie, fobie z veřejných prostranství, uzavřených prostor apod.

Existuje jednoduchý recept, jak se strachu zbavit?

V první řadě doporučuji proti strachu právě nebojovat, protože se nás snaží chránit. Prvním krokem je tedy dlouhodobá práce sama na sobě, abychom si pročistili podvědomí i vědomí. Nic si nepředstírejte, pozorujte se a vyvoďte ze svých nových zjištění důsledky, situaci pak začněte měnit. Například změňte práci, rozejděte se s partnerem, se kterým to nefunguje, nebo trvejte na společné poradně, přestaňte koukat na zprávy a krváky, své informace si vybírejte. Vymezte si své hranice vůči okolí a naučte se říkat NE. Přijměte zodpovědnost za svůj život a postupně se zbavujte pocitu, že všechno kolem řídí náš život, jen ne vy sami. To jde právě tak, že začnete hledat své hranice a nasloucháte, co si sami přeje, co je váš vlastní názor. Začněte rozlišovat svá vlastní přání od toho, co jsme se naučili v dětství od dospělých, kteří nám s dobrým úmyslem předali mnoho svých strachů, a my je automaticky neseme dál.

Buďme konkrétní: co byste doporučila ženě, která se bojí dát výpověď a jít za svým snem, protože se nemůže smířit s nejistotou?

Jako první krok bych doporučila, aby se zasnila a vytvořila si obrázek toho, co by si přála. Ať si dovolí svůj obraz vykreslit v nejhezčích barvách. S touto vizí si může průběžně pohrávat, napsat o ní příběh, najít obrázky v časopise, které ji znázorňují, vystřihnout si je a udělat si koláž své ideální práce. Opakovaně prožívat krásný pocit, který z ní má. Pokud má totiž hodně strachů, tak se bojí obvykle i snění, ale snění je právě to, co nám otvírá obzory a umožňuje pohnout se k vyšším cílům, dovolit si víc.

strach

Co dál?

Když se začnou objevovat nové a zajímavé příležitosti, které vlastně přivolává právě svými vizemi, začít svůj strach postupně překonávat a jít za tím, co nově přichází, krok za krokem. Žena, která se bojí nejistoty, potřebuje tuto nejistotu okusit, tím se její strach vyléčí. Potřebuje pochopit, že nejistota je v pořádku a že ji zvládne. Ohromně si tím rozšíří životní prostor, ve kterém se cítí bezpečně. Zpětně se bude divit, jak málo v sobě musela překonat, tedy jak málo musela dát, ve srovnání s tím, co za to dostala.

Takže základ je postupovat pomalu a krůček po krůčku.

Ať se to týká jakékoli oblasti, je dobré se vždycky ptát: co by byl další krok pro to, abych se cítila dobře? A pak své přání rozvíjet. Pravdivou odpověď většinou velmi rychle dostaneme, ale možná ji vzápětí překryjeme argumenty, proč právě toto nejde. Každý člověk má právo chtít víc, pokud není spokojený. Když k sobě ženy začnou být upřímné, tak mnoho z nich začne postupně cítit nechtěné pravdy, kterých se bojí, ale které i léčí. Ví, že se z práce za chvíli zblázní, protože se nerealizují, že jim například maminka zasahuje do života, že jim jdou jejich vlastní děti na nervy a že se bojí, že selhaly jako mámy.

Co byste doporučila ženě, jejíž muž se bojí nejistoty? Může mu nějak pomoci, nebo to je jen a jen na něm?

Může ho povzbuzovat, dávat mu najevo, že při něm stojí, že jsou v tom spolu. Může ho i důrazněji popostrčit, chtít po něm, ať se hne z místa. Láskyplně, ale důrazně, nepovolit. Muži potřebují laskavost, ale také aby jejich žena po nich něco chtěla, je to pro ně výzva. Muž má celkově pozitivnější postoj k výzvám a umí si se strachem lépe poradit než žena. Vylekaný muž potřebuje povzbudit nikoli mateřským utěšováním, ale spíš poklepáním po rameni, pevným objetím, tak trochu chlapsky. A také může zafungovat, když si žena prostě dupne a chce od něj, jako od svého muže a ochránce, odvahu. On má důvod se tak potom chovat. Funkčnost těchto metod je hodně daná tím, jak probíhá celý vztah. Jestliže žena muži neustále diktuje a muž je spíše loutka, nebude to fungovat, loutku k akci nepřemluvíme. V tomto případě by spíš platilo polevit a dát mu volnost, aby znovuobjevil svou mužnost a samostatnost. Naopak pokud možno vůbec nezasahovat a stáhnout se.

Žena může muže hodně povzbudit, často si ženy ani neuvědomují, jak velký význam má jejich chování k sobě samým i k muži, jak ovlivňuje jeho odvahu a chuť přijímat nové výzvy. Poslední krok je samozřejmě na něm, musí to zvládnout sám. Pokud muž ženu ale příliš vyčerpává a bez ní se nehne, musí žena zvážit, jestli si to ve svém životě trvale přeje, nebo raději uvítá změnu.

A jak muže postrčit, aby udělal ve vztahu další krok?

Muž miluje výzvy, rád udělá další krok a půjde do neznáma, když to tam vypadá zajímavě. A jak zajímavé to může být, to mu může ukázat právě žena. Žena, která by se teď ptala „proč to musím dělat já, proč ne taky on“, má pravděpodobně problém se svou přirozeností a svoje ženské dary ještě plně nepřijímá. Ženy mají lepší vybavení pro vytvoření kvalitních vztahů, tak proč je nevyužít a chtít to po muži, který toto vybavení nemá. Nejlepší bude, když žena nebude příliš přemýšlet nad rafinovanými způsoby a jen se uvolní a bude se chovat co nejpřirozeněji.

strach_pavouci

A co byste doporučila na běžné denní strachy, jako jsou právě ti pavouci, hadi nebo výšky?

Líbí se mi, jak probíhá terapie těchto strachů: je to konfrontace. Chce to postupné krůčky. Například se nejdřív dívat z dálky na malého pavoučka, pak přistoupit blíž a ještě blíž. Pak se třeba dívat na většího pavouka, přiblížit se, pak si i sáhnout atd. Důležité je, aby člověk po celou dobu projevoval svoje emoce, brečel, křičel, dupal, utíkal a vracel se, mačkal ruku někomu jinému. Tak pomáhá tělu dostat ze sebe strach. Další věc, která hraje roli, je nastavit si laťku, jak velká má výzva být a co je jejím cílem.

Můžeme na závěr ještě zopakovat pozitiva strachu?

Potřebujeme ho, abychom nebyli střelci bez zábran, kteří se jednou zabijí. Náš systém, stejně jako celá příroda, vytváří rovnováhu, proto je rovnováha mezi rizikem a jistotou dobrá. Když statečně přijímáme přirozený díl nejistoty, který k životu prostě patří, tak nám strach slouží jako ochránce v situacích, které opravdu ohrožující mohou být. Je normální a pro organismus zdravé žít po většinu času klidně, spokojeně a jen čas od času zažít stres, úzkost, případně velký strach a mělo by to mít reálný základ.