Od patnácti hraje v divadle, má za sebou i velmi výrazné role, ale až do letošního ledna ji téměř nikdo neznal. Pak se začal vysílat Most!, nejdiskutovanější televizní seriál posledních let. Do restaurace Severka začaly proudit davy, Facebook zaplavily recesistické skupiny jako Hnědá tíseň, S Edou na Hněvín nebo Pečení s Dášou. A všichni začali řešit, kdo je doopravdy Dáša alias brácha Pavel. Seznamte se s Erikou Stárkovou.
Promotion

Blond přeliv už dávno nemá. A taky nemluví hlasem Jana Ciny. Bez pejska se ale (stejně jako seriálová postava Dáša) neobejde, jen jí během rozhovoru u nohy nepospává Lopy, ale Angela. „Našla jsem ji před třinácti lety, když jsem cestovala po jižní Itálii, v Monte Sant’Angelu coby zubožené malé tříměsíční štěňátko. Bylo to ve třeťáku na JAMU, takže se mnou vystudovala a zažily jsme toho spolu spoustu.“

V redakci jsme si říkali, že teď asi zažíváte syndrom doktora Štrosmajera. Miloš Kopecký kdysi vyprávěl, jak ho kvůli Nemocnici na kraji města všichni zastavují a chtějí recept. A na vás asi teď po odvysílání seriálu Most! spousta lidí pořvává Ahoj, Dášo.

Stává se, že mě lidé poznávají, ale naštěstí to zatím nepřešlo do fáze, která by byla nepříjemná. Já ale neberu seriál Most! jako nějak zásadní zlom, i když to navenek tak může působit. Makala jsem na sobě od patnácti, v divadle jsem hrála jednu roli za druhou.

Vy jste poměrně dlouho žila v Brně, vystudovala jste tam konzervatoř a JAMU. Až před pár lety jste se přestěhovala do Prahy.

Já mám Brno moc ráda, oproti Praze má pomalejší energii. Nemyslím to nijak pejorativně, jen je menší a všechno je mnohem blíž. Byla jsem tam patnáct let. V divadle jsem hrála klidně dvakrát denně, neměla jsem čas sama na sebe, na nic. Dopoledne zkoušíte, pak hrajete, dabing, rádio… Aby člověk dohnal energii, otevře si večer s kolegy víno a je z toho mejdlo. Jenže pak ráno zase zkoušíte. Zaháčkujete se a je těžký z toho vystoupit. Já si ale jednou ze dne na den sbalila kufry. Cítila jsem, že se pohár naplnil a že chcu změnu.

Do Prahy jste šla za prací? Nebo za láskou?

Za mužem. Můj bývalý partner tehdy dělal osvětlovače ve Švandově divadle, takže jsem se rozhodla jít do Prahy. Vztah byl pro mě určitě jedním z hnacích motorů, dodalo mi to odvahu, že nebudu v Praze sama. Protože já tu neměla žádnou práci, prostě jsem si sbalila kufry, přijela a začala hledat.

Neměla jste strach?

Strachy byly. Ale měla jsem v sobě víru, věděla jsem, že hlady neumřu. To pro mě bylo zásadní.

Kolik vám bylo?

Dvacet devět. V divadle jsem se nikde neujala, takže jsem šla makat do baru Nahoře dole do Dejvic.

Co vám tahle zkušenost dala?

Teď zpětně už bych něco podobného dělat nechtěla, fyzicky je to velmi těžká práce, denně nachodíte strašně moc kilometrů.

Alespoň je to skvělé pro postavu. Cifra na krokoměru v mobilu se při práci výrazně zvyšuje.

To rozhodně. Ale je to fakt hodně náročný, tenkrát se navíc ještě všude kouřilo, takže jsem byla nepřetržitě dvanáct hodin v uzavřené místnosti, kde se valil kouř. To už si dneska neumím představit. Ale bylo to pro mě určitě hodně důležitý období. Přelom. Sestoupila jsem z obláčku. Jako herečka si v divadle každý večer dopřáváte potlesk, což vám hladí ego. A najednou jste neznámá holka. Jehla v kupce sena v Praze, která maká za barem. Určitě jsem prošla určitou vnitřní transformací, začala jsem si mnohem víc uvědomovat samu sebe.

To jste dřív nedělala?

Od patnácti jsem běhala po jevišti, schovávala se za role. Máte pocit, wow, super svět. A najednou šup, děláte něco úplně jiného. Tenhle krok byl ale hodně cenný, já se díky tomu naučila nebát se jakékoli jiné práce.

Jaké další profese máte za sebou? Vyprávějte.

Třeba teď se přes půl roku živím tím, že...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V DUBNOVÉ MARIANNE.

OBALKA

Promotion