Jsem známa tím, že právě tuhle každodenní činnost nenávidím. V lednu jsem tak dlouho brblala, až jsem si od jejich přípravy na 67 dní odpočinula. A dnes? Chystám je s láskou – a drobnými chybkami. To ale jen do doby, než se zajede systém.

Ještě, že alespoň ty deváté ročníky otevřeli. Jinak bych se asi zbláznila z toho, že nemám pro koho chystat svačiny. Však to znáte. Člověk vždy nejvíc touží po tom, co nemá. A je na místě si říci, že po svačinových boxících a jejich pravidelném plnění se mi začalo v době nařízené pauzy dost stýskat. Takže když rodinná rada rozhodla, že se Anička vrací do školy, aby se připravila na přijímací zkoušky, nejvíc jsem se těšila právě na tuto činnost. Je jasné, že mnoho jiných mi na výběr nezbývá. Velká slečna se do školy i ze školy dopraví sama, k doučování mě nepotřebuje – stejně bych jí nestačila. Takže jsem začala připravovat takové dobroty, které miluje, navíc mozek po nich teoreticky jede na plný plyn. A dcera? Ta se na moje svačinky těšila asi také dost. Důkaz? Nevrací je totiž. A co chtít od teenagera víc jako projev uznání, že.

Ovšem nastal problém. Jak nemáme ještě zcela zaběhnutý systém, občas nastane také chvilka, která – mě může pobavit, nebo rozplakat. Volím variantu číslo jedna, aby bylo jasno a vy posuďte sama. Pro sebe do práce si dělám bagetu obloženou dobrotami, které mám ráda já, ale děti je nepozřou. Dětem do pečiva vkládám kuřecí šunku, kterou jako jedinou jedí, já se o ni klidně nechám připravit. S ohledem na to, že do práce chodím za tmy, takže večer připravené svačinky rozdistribuuji, ještě po tmě do správných tašek tak trochu po paměti, a vyrážím. Dnes se mi ale autopilot vymstil. Anička před chvílí volala, proč má jako ve svačinové bulce chorizo a sýr a rukolu, což musím vědět, že nesnáší a navíc má ten salám city, a jestli si z ní nedělám legraci. Pěkně hloupou, protože kvůli ní nestihne autobus. A kde že ta její houska tedy jako je. Ta kuřecí. Chudák nepochopila, že se stará matka nesnaží o trapnou legraci, že to zkrátka (ve svém věku právem) popletla. Navíc bita jsem také. Mám s sebou v práci obložené pečivo, které jíst nebudu, protože není zcela podle mého gusta.

Trochu se děsím příštího týdne, kdy by měla do školy nastoupit další z dcer. Netuším totiž, jak ranní přidělování svačinek v polospánku dopadne. Třeba tak, že Viki si ponese do školy pikantní plísňový sýr, po kterém ji bolí hlava. Spolu s bagetou se sušenými rajčaty, která nenávidí. Oproti tomu Anička bude mít v bagetce olivové šunku hovězí, kterou ale nenávidí, protože kvůli ní musela zemřít kráva. Také jí tam bude chybět ledový salát. Navíc jako největší křivdu najde ve svém batůžku kokosovou tyčinku, když přece vím, že tuhle poživatinu nenávidí. A Viki? Bude plakat nad tyčinkou s karamelem, který se jí lepí na zuby. A to nenávidí zase ona.

Co nakonec já? V kabelce si ponesu zbytky, které si vylosuji během ranního rozdávání karet. Pardon, svačinových fragmentů.

Jak okolí tvrdí, výše uvedení je důkazem toho, jak chaotická jsem a také toho, že víc, než na děti, myslím na kvetoucí levanduli v Provence. Také jsem právě sepsala přiznání, které jen dokazuje to, že jako matka jsem fatálně selhala. Protože i v jiných oblastech se život vrací k normálu, tedy i v oblasti manipulace pomluv a nehezkých slov. Ale o tom jindy. Hlavní je, že teď, během dopisování posledního odstavce za mnou holky přišly s návrhem, že si budou každá svou svačinu balit do jinak barevného ubrousku a mě najdou speciální růžový, aby bylo jasno, že Barbie svačina je moje. Nemám já ty děti skvěle vychované, milé a pozorné?

Tak ať se daří!

Titulka

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.

Promotion